Láska není hřích. Provokace, nebo otázka?

Narazil jsem na to úplnou náhodou. Projížděl jsem telefon, hlava někde mezi povinnostmi a útěkem od nich, když mi padl do oka titulek ze slovenského webu Hlavné správy: „Katolícka mládež šokuje – počas svätej omše rozvinuli dúhovú vlajku.“ Moje první reakce byla spíše udivená: no paráda, tak to bude masáž médií! Jenže… nic. Ani ťuk. A právě to mě zaujalo víc než samotná vlajka.

Ukázalo se, že skupina mladých německých katolíků z Mnichova skutečně přivezla na Světové dny mládeže do Říma dvě vlajky – jednu běžnou, ministrantskou, a druhou duhovou. Rozvinuli ji během vigilie s papežem, přímo v Tor Vergatě, kde se modlilo a bdělo více než milion lidí. Na té vlajce stálo jednoduše: „Love is no sin.“ Láska není hřích.

Co se dělo potom? Nic. Neproběhl žádný skandál. Nikdo je neodvedl, nespílal, nezatratil. Mladí lidé z jiných zemí je objímali, tleskali, děkovali. Chtěli se s nimi vyfotit. Jelikož to celé působilo klidně a nesměřovalo k rozdělení, ale k lidské blízkosti, téměř se o tom nepsalo. Jako by ticho médií odpovídalo tichu, v němž ta vlajka zavlála.

Ano. Láska sama o sobě nikdy není hřích, protože v křesťanském smyslu je víc než jen přitažlivost nebo touha. Je to postoj: darovat se druhému pro jeho dobro, nést s ním kříž, sdílet radost i bolest. Když říkáme „Bůh je láska“, nemluvíme o sentimentu, ale o věrnosti a schopnosti vydržet s druhým, i když to bolí.

Ne každé lidské jednání, které se nazývá láskou, je automaticky bezhříšné. Touha po lásce, blízkosti a přijetí – to je něco hluboce lidského. A právě tam je třeba začít. Ne hned posuzováním, ale pohledem. Kristovým pohledem. Kristus nikdy neodsuzoval lásku. Odsuzoval sobectví, manipulaci, zneužití. Pravdivou, obětavou a čistou lásku vítal, chránil a uzdravoval.

Na sociálních sítích se objevily fotky, citace, rozhovory. Německý web katholisch.de zveřejnil článek s titulkem, že duhová vlajka „sklidila úspěch“. Skutečně, i ti, kdo s ní nemuseli souhlasit, ji většinou přijali v pokoji. Překvapilo mě spíš to, jak rychle celá věc zapadla. Jako by se vlastně nic nestalo.

Možná proto, že jsme v církvi zvyklí na ticho. Jenže je ticho a ticho. Jedno léčí, druhé umlčuje. A právě to druhé bývá nebezpečné. Ať už jde o téma sexuální orientace, nebo o jakékoli jiné místo, kde je bolest, neporozumění a touha být přijat.

Ti mladí lidé tam nestáli proto, aby někoho pobouřili. Nestáli tam proti někomu. Nestáli s výčitkou, ale s prosbou. Věřím, že jejich motivací nebyla exhibice, ale naděje. Možná i modlitba – ačkoli pro mě osobně mávání duhovou vlajkou modlitbou není. Je to symbol, který nese i ideologii. Přesto jejich gesto nebylo doprovázeno křikem. Místo megafonu si vybrali pokoru. A to je v křesťanském prostoru stále ještě silný jazyk.

Nechci ten čin přeceňovat. Duhová vlajka není svátost, ale může být symbolem otevřené otázky – té, kterou se bojíme položit. Možná proto, že víme, že bychom se v ní museli proměnit. Otázky, zda láska potřebuje kvalifikaci. Zda víra musí mít podmínky. Zda milovat „správně“ je důležitější než milovat vůbec.

To gesto mi nepřišlo jako výzva k boji, ale jako připomenutí toho, co máme v evangeliu na každé stránce – že Bůh je přítomný tam, kde se někdo dívá na druhého s porozuměním. Tam, kde neříkáme „jsi vítán, když…“, ale jen prostě: „jsi vítán“.

A právě tohle je možná to, co se nám v církvi někdy ztrácí. Přijmout člověka neznamená schválit každý jeho krok, nebo sdílet každý jeho názor. Znamená to dívat se na něj jako na bratra nebo sestru. Katolická tradice není naivní. Ví, že život je komplikovaný. A ví také, že důstojnost člověka je daná, ne vydaná na milost druhým.

Duhová vlajka není totéž co lidská bytost. Za symbolem může stát ideologie, ale může za ním být i obyčejné volání: „Všimni si mě. Vnímej mě.“ Z katolického pohledu nemůžeme přijmout vše, co tento symbol reprezentuje, protože víme, že některé ideje mohou být v rozporu s evangeliem. Právě proto potřebujeme odvahu – odvahu být nablízku, slyšet víc než jen barvy a nepřestat hledat, co spojuje. A tam, kde začneme slyšet za barvami konkrétní tvář, se může začít dít milost.

Otázky kolem sexuality, včetně LGBTQ+, nejsou jen tématem morálky, ale především tématem vztahu, bolesti, hledání a důvěry. Neříkám, že máme měnit nauku. Říkám, že ji máme žít. Ne proti lidem, ale s nimi. Jako Kristus, který se nikoho nebál dotknout a který nikdy nemluvil jen do srdcí těch bez chyby.

Když jsem později pročítal komentáře, šly od radostných a povzbuzujících až po nenávistné štěky, které člověk raději nečte dvakrát. Tento rozptyl ale ukázal, jak citlivé je ticho, které neútočí.

A právě proto mě to nenechalo lhostejným. I já trávím čas s lidmi, kteří se často nevejdou – s těmi, které svět přehlíží, nebo jim rovnou zavírá dveře. Většina z nich nečeká potlesk. Jen někoho, kdo chvíli vydrží zůstat. Kdo neodvrátí zrak.

Možná jsme si v církvi zvykli říkat, že „pravda se nemění“. Občas ale zapomínáme, že láska se musí dít – skrze vztah, skrze blízkost, kterou nelze vynutit, ale lze ji nabídnout. Samotná pravda bez porozumění a bez sdílené zkušenosti může znít jako chladné tvrzení. V přítomnosti druhého se i to nejtěžší stává snesitelnějším. Právě tam často začíná naděje.

Možná bychom dnes neměli začínat větou „Je to v pořádku?“, ale spíš otázkou „Jak ti je?“. Pak chvíli mlčet. A jen být. Právě v tom tichu se někdy ozývá Bůh hlasitěji než v nedělním chrámu.

Použité zdroje: