Ludvík II. Bavorský (1845–1886): Král, který utekl do pohádky

Historie bývá k některým lidem zvláštně nespravedlivá. Jedny promění v legendy, přestože po sobě zanechali spoušť, zatímco jiné uzavře do několika jednoduchých nálepek, které se opakují tak dlouho, až začnou působit jako neotřesitelná pravda. Bavorský král Ludvík II. patří právě do druhé skupiny. Pro jedny byl blázen posedlý pohádkami, pro jiné tragický romantik, který se nehodil do světa nastupující modernity. A možná byl obojím zároveň, což bývá u skutečných lidí častější než u školních portrétů, kde se osobnost musí vejít pod datum narození a úmrtí.

Když dnes člověk stojí před zámkem Neuschwanstein, který se tyčí mezi alpskými vrcholky jižního Německa a připomíná kulisy fantasy filmu, snadno pochopí, proč se kolem Ludvíka vytvořila aura podivínského krále. Jenže právě zde je dobré začít opatrně. Pohlednice bývají krásné, ale skutečný život bývá mnohem méně romantický. Za věžemi, malovanými sály a pohádkovou siluetou se skrývá příběh člověka, který se pokusil uniknout světu tak důkladně, až ho ten svět nakonec pohltil.

Ludvíkův příběh totiž není jen vyprávěním o výstředním panovníkovi. Je to také příběh samoty, tlaku moci a lidské citlivosti, která se narodila do role, jež vyžadovala tvrdost, disciplínu, politický instinkt a schopnost sedět u porad, kde se místo krásy řeší rozpočet. A to je činnost, při níž by nejspíš zvadl i lecjaký méně romantický duch.

Ludvík II. se narodil roku 1845 jako syn bavorského krále Maxmiliána II. a už od mládí působil jinak než většina evropských princů své doby. Zatímco jiní následníci trůnu trávili čas vojenským výcvikem, lovem a diplomatickou přípravou, mladý Ludvík tíhl k literatuře, legendám a umění. Fascinovaly ho středověké mýty, rytířské příběhy a svět ideálů, který měl s tehdejší evropskou politikou asi tolik společného jako operní tenor s účetnictvím.

Když jeho otec roku 1864 nečekaně zemřel, stal se Ludvík bavorským králem ve věku pouhých osmnácti let. Poddaní byli nadšení. Mladý panovník působil charismaticky, byl vysoký, pohledný a navíc obestřený romantickým kouzlem. Bavorský dvůr si představoval energického reformátora, jenže Ludvík měl o svém životě i vládnutí zcela jinou představu. Politika ho nudila, dvorské intriky ho vyčerpávaly a jednání ministrů považoval za únavnou nutnost, kterou musí člověk nějak přežít, podobně jako dlouhou poradu, na níž se všichni tváří, že právě zachraňují svět, a přitom se už půl hodiny řeší pořadí bodů programu.

Místo světa kabinetů, vojenských rozhodnutí a mocenských kompromisů nacházel Ludvík útěchu ve světě hudby a umění, především v tvorbě skladatele Richarda Wagnera, kterého doslova zbožňoval. Wagner nebyl jen oblíbeným hudebníkem. Ludvík v něm viděl téměř prorockou osobnost a stal se jeho štědrým mecenášem. Financoval jeho tvorbu, splácel dluhy a poskytoval podporu, bez níž by některá slavná díla možná vůbec nevznikla nebo by vznikala mnohem obtížněji.

Ne všichni však byli nadšeni. Bavorská šlechta i část politického okolí začaly stále hlasitěji reptat, že mladý král tráví více času hudbou, sny a soukromými představami než správou země. Určitou logiku jejich kritika měla. Ludvík postupně ztrácel zájem o každodenní vládnutí a stále více se uzavíral do vlastního světa. Nebyl to svět neškodný, ale nebyl ani jednoduše směšný. Byl to svět člověka, který zřejmě cítil, že realita kolem něj po něm chce něco, co v sobě nedokáže najít.

Kdyby měl Ludvík II. jednu životní vášeň, byly to zámky. Ne obyčejné rezidence, ale monumentální stavby, které měly připomínat dávno ztracený svět rytířů, legend a romantických ideálů. Nejznámější z nich, Neuschwanstein, jehož stavba začala roku 1869, dnes patří k nejfotografovanějším místům Evropy a bývá spojován s představou pohádkového zámku, jakou později proslavila i společnost Disney. Jenže zatímco dnešní turisté obdivují romantickou siluetu stavby, tehdejší politici při pohledu na účty pravděpodobně zažívali méně poetické emoce.

Ludvík utrácel obrovské částky. Vedle Neuschwansteinu nechal budovat také Linderhof a Herrenchiemsee, zámek inspirovaný francouzským Versailles. Často zasahoval do nejmenších detailů, rozhodoval o výzdobě a trval na tom, aby všechno odpovídalo jeho představě ideálního světa. Nešlo jen o architekturu. Šlo o útěk. Král se nepokoušel pouze bydlet krásněji než ostatní. Pokoušel se vytvořit prostor, kde by nemusel neustále narážet na skutečnost, že svět není opera, ministři nejsou rytíři a rozpočet nemá pochopení pro melancholii.

Je dobré říci, že Ludvíkovy stavby nebyly jednoduše placeny ze státní pokladny tak, jak se to někdy zkratkovitě podává. Významnou část nákladů hradil ze svých soukromých královských příjmů a půjček. To však nemění nic na tom, že rostoucí zadlužení se stalo vážným politickým problémem. Královy sny byly stále dražší a vláda začala vnímat jeho stavební posedlost jako nebezpečí. Tak už to bývá. Když si chudý člověk postaví vzdušný zámek, říká se tomu fantazie. Když si ho král začne stavět z kamene, nastoupí účetní.

Ludvík stále více vyhledával samotu. Spal přes den, bděl v noci a nechával se převážet krajinou v saních i v době, kdy sníh připomínal spíše optimistickou vzpomínku než realitu. Organizoval soukromá operní představení, při nichž býval jediným divákem. Představa prázdného sálu, v němž orchestr hraje jen pro jednoho člověka, působí zároveň fascinujícím i smutným dojmem. Je v tom královská výstřednost, ale také cosi velmi lidského. Touha, aby aspoň někde zněl svět tak, jak má znít uvnitř duše.

Dnes by možná někdo řekl, že Ludvík potřeboval terapii, méně dvorské politiky a možná i někoho, kdo by mu dovedl říct pravdu laskavěji než vládní komise. Jenže devatenácté století nebylo zrovna dobou citlivého přístupu k psychickému zdraví. Člověk mohl být génius, melancholik, podivín, slaboch nebo šílenec. Jemnější slovník se teprve rodil a často dorazil pozdě.

Roku 1886 dosáhla situace bodu zlomu. Bavorská vláda začala být přesvědčena, že král není schopen vládnout. Skupina lékařů vedená psychiatrem Bernhardem von Guddenem označila Ludvíka za duševně nemocného, a to bez běžného osobního vyšetření, převážně na základě svědectví okolí. Historici dodnes upozorňují, že taková diagnóza byla přinejmenším problematická a silně ovlivněná politickou situací. Král byl sesazen a internován na zámku Berg u Starnberského jezera nedaleko Mnichova.

Jen o několik dní později přišla událost, která dodnes vyvolává otázky. Dne 13. června 1886 byli Ludvík II. i doktor von Gudden nalezeni mrtví ve Starnberském jezeře. Oficiální výklad pracoval se sebevraždou krále a se smrtí lékaře, který se mu v tom měl pokusit zabránit. Okolnosti však byly od počátku nejasné a právě tato nejasnost otevřela prostor pro různé spekulace. Mluvilo se o sebevraždě, nehodě, pokusu o útěk i možné vraždě, žádná z alternativních teorií však nebyla jednoznačně prokázána.

Právě tato nejistota možná vysvětluje, proč Ludvíkův příběh dodnes fascinuje. Nebyl to tyran, nebyl to velký válečník a nebyl ani geniální reformátor, jehož jméno by se vepsalo do dějin státnickými převraty. Byl to člověk, který se pokusil vytvořit si vlastní svět ve chvíli, kdy ten skutečný přestal dávat smysl. A možná právě proto působí tak současně. V době neustálého tlaku, výkonu, veřejného hodnocení a povinnosti být stále použitelný není těžké pochopit touhu někam utéct. Ludvík II. to udělal po svém. Jen místo sociálních sítí si postavil pohádkové zámky.

Jeho osud se dá číst jako varování, ale také jako smutná připomínka, že krása sama o sobě člověka nespasí. Může ho na chvíli ochránit, může mu dát jazyk, když ho realita umlčuje, může mu vystavět úkryt, v němž se dá přežít další den. Jenže pokud se úkryt stane celým světem, začne být i nejkrásnější zámek trochu vězením. A Ludvíkův příběh je mimo jiné příběhem člověka, který si stavěl dveře pryč, ale možná už nenašel cestu zpátky.

Ne každý podivín je blázen a ne každý člověk, který nezapadá do očekávání společnosti, je slabý. Občas jen někdo příliš citlivý narazí na svět, který nerozumí jeho jazyku. Historie Ludvíka II. připomíná, že mezi genialitou, samotou a nepochopením bývá někdy překvapivě tenká hranice. Člověka nelze pochopit jen podle jeho účtů, staveb ani podivností. Někdy je třeba se ptát, před čím vlastně utíkal.

A možná právě v tom je Ludvík II. Bavorský zvláštně blízký i dnešku. Žil ve světě, který chtěl výkon, reprezentaci a pevnou tvář, zatímco on hledal krásu, ticho a místo, kde by mohl být aspoň na chvíli sám sebou. Nezanechal po sobě dokonalý politický odkaz. Zanechal však otázku, která nezestárla: kolik krásy je útěkem a kolik útěku je tichým voláním o pomoc?

Ludwig II. of Bavaria, Britannica

King Ludwig II of Bavaria, Bayerische Schlösserverwaltung

Neuschwanstein Castle History, Bayerische Schlösserverwaltung

Death in Lake Starnberg, Bavarikon

Neuschwanstein Castle na mapě, Google Maps