Článek
Kdysi to bylo jednoduché. Děti šly do školy, babička byla doma a na plný úvazek fungovala jako univerzální servis: chůva, kuchařka, učitelka hry na piáno i pohádkový automat na dobrou noc. Dnes? Dnešní babička má permanentku do fitka, francouzštinu v jazykovce, víkendový kurz keramiky a k tomu dvě dovolené ročně — ideálně bez rodiny.
A vůbec, kdo vlastně přišel s myšlenkou, že vnoučata jsou automaticky v její gesci? Prý „to dřív bylo normální“. Ano. Dřív bylo normální i kouřit v letadle a mlátit koberce na sídlišti. Ne všechno, co bylo normální, je potřeba zachovávat.
Vnoučata? Milujeme. Ale na plný úvazek? Děkuji, nechci
Psycholožka k tomu dodává, že babičky si dnes poprvé v životě dovolují říct „ne“. Ony už totiž jeden pracovní život za sebou mají. A často ne úplně lehký. Vychovávaly své děti v době, kdy rodičovská dovolená končila s odplenkováním, mateřské školky měly pořadník a manžel si sotva vzpomněl, jak vypadá plenka. Dnes jsou z nich aktivní šedesátnice, které místo hlídání vnoučat pečují o své vlastní rodiče, rekonstruují chaty a občas si i konečně vydechnou.
Je to poprvé, kdy mají šanci žít si tak trochu podle sebe. A upřímně: nemají už úplně sílu znovu absolvovat maraton nočních horeček, pohádek s Krtečkem a nekonečného „babičko, já čůrat“.
Mladí rodiče v pasti. A ve stresu
Na druhé straně stojí generace jejich dětí — vyčerpaní třicátníci, kteří pendlují mezi prací, školkou, logopedem, hypotékou a vlastními výčitkami, že pořád něco nestíhají. Babička na telefonu by byla darem z nebes. Jenže babička zrovna cvičí pilates a potom má masáž lávovými kameny. Nebo jde s kamarádkou na prosecco.
A tak přichází frustrace. Mladí by chtěli tu starou dobrou babičku, která upeče bábovku a ohlídá ratolest, když si potřebují aspoň jednou za měsíc vyrazit na večeři. Ale místo toho dostávají: „Mám své plány, zlatíčko.“ A cítí se odmítnutí.
Pomoc není nároková dávka
Aby bylo jasno: prarodiče nemají žádnou povinnost hlídat. Ani morální, ani zákonnou. Pomoc s vnoučaty je dar, ne nárok. Pokud by z toho měla být povinnost, hrozí, že se místo rodinné pohody dostaví tichý stres a napětí, které nasávají i samotné děti.
Je třeba mluvit. Bez vydírání a očekávání. Možná babička ráda pohlídá, když to bude jednou za měsíc, a ne každý pátek od pěti do půlnoci. Možná ne. A pak přichází na řadu placené chůvy, hlídací koutky, dětské skupiny a všelijaké sousedské výměnné služby. Koneckonců — i to je realita 21. století.
Babička už nechce být chůva. Chce být žena
Tohle celé není o tom, že by babičky neměly rády svá vnoučata. Ony je milují. Ale milují i sebe. Po letech, kdy musely, chtějí konečně trochu chtít. A možná, až jednou jejich děti zestárnou, pochopí, že mít na stará kolena vlastní čas není sobecké, ale docela moudré.
A hlavně: pořád lepší babička na kurzu keramiky než babička v čekárně u kardiologa. I když — tam se často stejně nakonec potkají.
Zdroj: Nejsem vaše chůva. Proč dnešní babičky nechtějí hlídat vnoučata (Novinky.cz)
