Článek
Nejnovější hit severokorejské televize není ani vojenská přehlídka, ani dokument o traktoristkách, co přetékají štěstím ze života bez internetu. Tentokrát je to drama. Telenovela. A ne ledajaká. Podle státních médií „věrná životu“. A když to tvrdí státní média v Severní Koreji, je jasné, že buď někdo z nich konečně viděl skutečný život — nebo omylem pustili Netflix.
V KLDR se vysílá výjimečný seriál. Kim zvolil novou taktiku propagandy. Už to není jen o tom, jak květiny rozkvétají při zmínce vůdcova jména. Teď se i brečí. Flirtuje. A občas se přizná, že věci možná nejsou úplně ideální. Tedy, za předpokladu, že ideálem je hladový pionýr uplácející správce obilí, zatímco jeho manželka truchlí nad ztraceným signálem Wi-Fi a ztrátou kariérních ambicí.
Slibujeme bolest, ale s nadějí!
Seriál „Nové jaro na pláni Paekhak“ je podle oficiálního shrnutí pokusem přiblížit se realitě. Postavy tu mají mobily, drony, přístup k internetu a občas i emoce. V zemi, kde je vrcholem romantiky společné zamávání portrétu Velkého vůdce, je zlomené srdce na obrazovce přímo kulturní revolucí.
Zápletka? Jeden čestný straník versus banda úředníků, kteří místo revoluce kydají hnoje korupce. Přidáme rozvrácenou rodinu, zlomenou dívku z města a sociální rozštěp, který připomíná, že mezi Pchjongjangem a vesnicí je rozdíl větší než mezi realitou a tím, co běžně běží v jejich televizi.
Aby toho nebylo málo, hlavní hrdina se snaží zvýšit produkci obilí. Což je v severokorejském fikčním vesmíru podobně ambiciózní jako v jiných zemích snaha o přistání na Marsu. Tady se ale přistává na pláň Paekhak — tedy někde mezi ideologickým mlžným polem a kulisami z překližky.
Emoce ano, ale jen schválené
Severokorejské telenovely tradičně znázorňují hrdiny, kteří milují jedině stranu. Jakékoliv projevy smutku, zamilovanosti nebo frustrace byly dosud zakázány, pokud zrovna nebyly namířeny na pomalé tempo sklizně nebo sabotáž imperialistů. Ale teď? Slzy tečou proudem, a dokonce i z důvodů, které se netýkají vůdcova zdraví nebo počasí.
Jistě, pořád je to propaganda. V seriálu mají lidé chytré telefony, i když si v realitě nemohou dovolit ani chytrý rohlík. Drony ve školách? Pravděpodobně je ovládá jeden nadšenec z ministerstva, co v mládí četl o Silicon Valley. A domy? Staví se. Hlavně kulisy. V nich se sice nežije, ale krásně vypadají na záběrech. A to je přece hlavní.
Polopravda je nová celá lež
Kim zjistil, že mladí už nevěří pohádkám o utopii, kde všichni hrají na harmoniku a hladoví s úsměvem. Proto přitvrzuje měkce: přiznává, že je problém — ale řešením je samozřejmě opět režim. Jako když vám zloděj nabídne slevu na zámek, který sám rozbil.
„Nové jaro“ je zkrátka jako deka, kterou hodíte přes propast: chvíli to vypadá měkce, ale když spadnete, bolí to stejně. Seriál ukazuje, že lidé uplácejí, hladoví, trpí. Ale ne moc. Jen tak, aby to bylo dojemné, ale ne nebezpečné. Vše končí poselstvím: strana ví, trpí s vámi a už to řeší. Zítra bude líp. A když ne zítra, tak aspoň na obrazovce.
Když už hlad, tak s dramaturgií
Kim se tedy rozhodl zpropagovat realitu. Naordinoval zemi televizní detox od nadbytku optimistických výjevů. Místo nekonečného „Hurá! Všichni máme co jíst!“ teď běží „Hmm… možná nemáme co jíst, ale máme přece odhodlání!“
Jistě, televizi si v KLDR stále nezapnete kvůli zábavě. Zapnete ji, když se bojíte, že přijde policie. A přepnete zpět na státní program, protože u jihokorejského seriálu by vám mohli podříznout i krk.
Ale i tak: pokrok. Televize začíná říkat alespoň část pravdy. Samozřejmě přefiltrovanou, povolenou, schválenou a dramaturgicky uhlazenou. Když už vás režim nedokáže přesvědčit lží, zkusí vás dostat slzou. A když i ta selže, stále zbývá kulka.
