Článek
Je fascinující, jak moc dokážeme z obyčejného dne udělat globální strašák. Pátek třináctého nemá žádnou zvláštní barvu, tvar ani chuť. Jen to nešťastné číslo a den, kdy začíná víkend. Ale když je dáme dohromady, začneme vymýšlet věci, které by jinak nevymyslel ani produkční hororového béčka.
Pověry kvetou. Lidé si pro jistotu ruší schůzky, odsouvají operace, někteří raději ani nevylézají z postele, což v kombinaci s home officem vytváří velmi efektivní pracovní výkon — nula. Pojišťovny hlásí zvýšenou spotřebu pojistných plnění a psychologové nabízejí slevy na krizové intervence. Jakmile pak někdo upustí telefon do záchodu, spadne mu kaktus na hlavu, nebo mu během porady zamrzne obrazovka — okamžitě ví, proč: „No jo, pátek třináctého. To je jasné.“
Ve skutečnosti si tím jen krásně omlouváme vlastní strachy. Protože když může za všechno kalendář, máme konečně jednou alibi. A to je přece tak osvobozující.
Mirek a den, kdy mu konečně spadla klec. Ale jinak, než čekal
Znám jednoho člověka — říkejme mu Mirek. Ten měl z pátku třináctého takovou hrůzu, že připomínal křížence mezi domácím katastrofickým plánovačem a babkou věštkyní. Vždy, když se blížil ten osudný den, stahoval rolety, vypínal elektriku, odpojoval wi-fi a podezíravě sledoval i domácí křečky, jestli náhodou něco neplánují.
A pak mu sestra oznámila, že se vdává. Termín? Samozřejmě. Pátek třináctého. Odmítnout účast by znamenalo rodinnou válku, takže se oblékl, navlékl svatební oblek (s preventivně dvojitou podšívkou proti šipkám osudu) a vyrazil. Celou dobu nervózně kontroloval strop, jestli nespadne, a lavice, jestli neprasknou. A pak… pak si k němu přisedla sympatická dívka. Začali si povídat. Dnes mají dvě děti, psa, hypotéku a Mirek pokaždé, když přijde pátek třináctého, zvedne kávu a pronese: „Čekal jsem pohromu. Místo toho přišla ona. Žádné chlupaté zvíře v tom tentokrát nefigurovalo.“ A s povzdechem dodává: „Ale ne každý má takové štěstí — znám pár lidí, kteří mají doma pátek třináctého skoro denně.“
Strach máme zmáknutý na jedničku. Ale zbytečně
Člověk je přeborník ve vytváření strachů tam, kde není potřeba. Bojíme se budoucnosti, bojíme se vlastních chyb, bojíme se názorů druhých. A tak si čas od času vymyslíme něco jednoduchého, na co to všechno hodit. Pátek třináctého je ideální kandidát.
Ale pravda je daleko prostší: život je vždycky tak trochu loterie. Nejen v pátek třináctého. Klidně i ve středu dvacátého. I v úterý čtrnáctého umí svět zavařit. Jen jsme tomu zkrátka nepřiřadili žádný marketingový příběh.
Někdo si v tom hledá systém, někdo statistiku a někdo jen pokrčí rameny. A pak jsou i tací, kteří věří, že nad tím celým zmatkem někdo drží ochrannou ruku. Ne proto, že by všechno vycházelo — ale protože když se to někdy sesype, není člověk na všechno sám. A vlastně je jedno, jak si to kdo pojmenuje: víra, naděje, štěstí, zdravý rozum. Ve výsledku jde o stejnou schopnost zvednout se a jít dál.
Třináctka je nevinná. My jsme ti, kdo ji očernili
Pátek třináctého za nic nemůže. Nikdy za nic nemohl. Je to jen datum. Jenže lidská mysl potřebuje někdy strašáky, aby mohla zůstat v komfortní zóně. Protože jakmile za neúspěch může kalendář, máme zase chvíli pokoj.
Ale když se na to podíváme střízlivě: kolik věcí, kterých jsme se báli, se vlastně nikdy nestalo? A kolik hezkých věcí jsme propásli, protože jsme raději seděli doma s dekou přes hlavu?
Takže pokud dnes sedíš doma, ukrytý pod peřinou a s kávou v ruce čekáš, až se den přežene: v klidu. Ten největší průšvih dnes už stejně proběhl — přečetl jsi si totiž fejeton o pátku třináctého. A přežil jsi to.
