Článek
Kdysi dávno existoval příběh o zemi, kde každý dostal šanci. Přijel s prázdnýma rukama, tvrdě pracoval a jednoho dne mohl hrdě říct: „Díky, Ameriko.“ Byl to příběh, který se stal vývozním artiklem Spojených států skoro stejně úspěšně jako Coca-Cola a hamburger. Jenže doba pokročila. Příběh zlevnil, náklady na jeho výrobu stouply a hlavně – dnes už se nikomu nechce čekat.
A tady přichází na scénu Donald Trump, neúnavný inovátor mezí mezi politikou a realitními nabídkami. Vždyť proč se trmácet přes imigrační úřady, nervózně přepočítávat body v imigrační loterii a předstírat, že vám záleží na znalosti státní hymny, když stačí pět milionů dolarů? Trump přece vždycky uměl věci zjednodušit. Když umíte počítat do pěti a vaše číslo začíná slovem „milion“, máte u dveří uvaděče s podnosem šampaňského.
Je to elegantní, přehledné a především – upřímné. Už žádné řeči o rovných šancích, o tvrdé dřině a postupném budování lepšího života. Stačí ukázat účet a hranice se otevírají dokořán. Žádné iluze, žádné tanečky. Jen obchod, jak má být.
Novodobá aritmetika svobody
Pět milionů dolarů. Částka, která dokáže v Americe otevřít nejen dveře, ale rovnou i několik politických kruhů, developerských klubů a společenských salonů. Za tuto sumu už nejste přistěhovalec, ale investor. Člověk, který přináší pracovní místa, zvyšuje HDP a zároveň oživuje večírky v Palm Beach. Proč se zdržovat kontrolou bezúhonnosti, když máte bankovní historii?
Trump tomu říká Trump Card – tedy karta, kterou držíte v ruce nejen proto, abyste platili, ale hlavně proto, aby všichni věděli, že na to máte. Kartička vypadá jako zkříženec mezi kreditkou, vizitkou mafiánského bosse a pamětním suvenýrem z golfového klubu Mar-a-Lago. Těžko říct, zda s ní zaplatíte v supermarketu, ale určitě s ní získáte místo u stolu těch, kdo rozhodují, na co se v téhle zemi hraje.
Oligarchové, prosím, bez fronty
Když se Donalda zeptali, zda je tato nabídka určena i ruským oligarchům, odpověděl s úsměvem, jaký zvládne jen zkušený realitní magnát, jenž celý život prodává penthousy s výhledem na Central Park: „Znám pár ruských oligarchů. Velmi milí lidé.“ Inu, v Evropě se jim zmrazí jachty, v Americe jim podají klíč od vlastního apartmá. Kapitalismus ve své nejčistší podobě. Beze studu. Beze zbytečných komplikací.
Trumpův model přistěhovalectví by si zasloužil učebnicovou kapitolu: místo vyčerpávajících kontrol stačí správný zůstatek na účtu. Odpadá tak nepříjemné rozhodování imigračních úředníků a zároveň se z toho stává byznys, který přináší slušný vývar do státní kasy. Konečně pragmatismus, kterému rozumí i poslední daňový poradce na Wall Street.
A co na to ti, kteří pět milionů nemají? Inu – mohou zůstat doma, s šálkem kávy a tichým uspokojením, že jejich karta sice neotvírá dveře prestižních salonů, zato ani žádné nebezpečně nezavírá. V zemi, kde vstupné často zahrnuje i cenu za odchod, zůstává někdy tím největším luxusem prosté místo v hledišti.
