Článek
Český politický diskurz o Ukrajincích už dávno nepřipomíná humanitární kontext. Spíš evokuje atmosféru rodinné porady u stolu, kde se neřeší spravedlnost, ale kdo si přidal víc knedlíků, i když nepřinesl suroviny. Ve světě, kde „my“ šetříme na másle, působí uprchlík s klimatizací jako provokace. Pomoc ano, ale bez přepychu a emocí. Do této napjaté scény vstupuje Andrej Babiš, politik s čichem na kolektivní nálady silnějším než víkendový výprodej v Makru. Na CNN Prima mluví o solidaritě, v tichu sociálních sítí pak naznačí, že bychom měli pomoct hlavně sami sobě. A mezitím připomene, že v Agrofertu pracuje 1600 Ukrajinců — což se hodí, protože „naši“ jsou jen ti, co makají a nemají čas mluvit. Zatímco ti ostatní — ti s přízvukem, kočárkem a tarifem z Kyjeva — se prý „vyskytují“, jako by šlo o invazivní druh.
Když v roce 2022 vypukla válka, byl Babiš mezi prvními, kdo otevřeně deklarovali solidaritu. Slova o odvaze, deset milionů na pomoc, a v očích zvlhlý obdiv k ukrajinské statečnosti. Ale emoce, jak známo, nevydrží věčně. A tak v prosinci téhož roku jeho poslanci hlasují proti prodloužení dočasné ochrany, protože „ekonomika“. Překlad: když dojdou slzy, přichází na řadu kalkulačka. V zemi, která tehdy připomínala útulný přístav, dnes vládne nálada čekárny na ortopedii: pomoc je možná, ale musíte si ji vystát, ideálně bez úsměvu a bez jakékoliv známky života, který by vypadal líp než ten náš.
Uprchlík s bytem? Pozor, možná zločinec
Ve chvíli, kdy fakta přestávají bavit, nastupuje volební nálada. Že ukrajinští uprchlíci nemají přístup k českým sociálním dávkám a dostávají pouze základní humanitární pomoc? Nikoho to nezajímá. Lidi víc zaujme, že „mají byty, zatímco naši nemají ani spacák“. Tuhle větu by si klidně mohli vyřezat do pergol vedle nápisu „Vítáme vás“, tak často zní z různých koutů republiky. A tak se znovu míchají karty. Pomoc ano, ale jen těm, kteří si o ni neříkají moc nahlas. Ideálně těm se smutnýma očima, levnými botami a pokorou. Jestli máte lepší auto než průměrný volič ANO, zbystřete — někdo vás už má v hledáčku jako zneužívače systému.
Babiš mezitím tvrdí, že neštve lidi proti Ukrajincům, jen popisuje realitu. Což je asi tak přesvědčivé, jako tvrdit, že siréna nevyvolává paniku, jen konstatuje, že hoří. Ale chápu, před volbami je třeba mít široký záběr: pomáhat, ale jen těm správným. Vylučovat, ale decentně. A hlavně pořád připomínat, že za nás kdysi „nebyly byty ani bezplatné MHD“. Jako by těch pár dní po invazi, kdy jsme se chovali jako slušní lidé, bylo něco, co je dnes třeba omlouvat. Solidarita je fajn, pokud nezůstane v paměti déle než velikonoční nádivka.
Cizinec, kterému se daří? Nejvyšší forma hrozby
A tak se pomoc mění v kádrování, slušnost v podezření a solidarita v účetní položku. Ukrajinec, který pracuje, je vítaný. Ten, který má hezčí auto než my, je podezřelý. A pokud by náhodou měl ještě dovolenou? Už rovnou sabotér republiky. Třeba nám vůbec nevadí, že lidé utíkají před válkou. Možná nás jen znepokojuje, že i v tom útěku působí klidněji než my v pohodlí vlastního obýváku. Vadí nám, že si dovolí žít, mluvit nahlas, koupit si tvaroh, který už roky nebereme, protože „je drahej jak prase“. Vadí nám, že se z nich nestali jen vděční, tiší a navždy pokorní lidé, ale obyčejní lidé, kteří se i přes všechno snaží žít normálně.
Protože když někomu pomůžeme, čekáme tichý dík, poklonu a nekonečnou skromnost. A když místo toho zvedne hlavu a začne žít líp než my, cítíme zradu. Ne že by nám něco vzal. Jen nám připomněl, že to jde i jinak. A to je v Česku největší hřích. Ne být bohatý. Ale být cizinec, kterému to u nás funguje.
