Článek
Jedenáctého července si církev připomíná svatého Benedikta, opata a patrona Evropy, muže, který žil na přelomu pátého a šestého století, založil klášter na Monte Cassinu a sepsal řeholi, která zásadně ovlivnila západní mnišství i evropské dějiny. Papež Pavel VI. jej 24. října 1964 apoštolským listem Pacis nuntius prohlásil patronem Evropy jako výraz uznání jeho mimořádného podílu na utváření evropské kultury a civilizace.
Benedikt nebyl politik, ekonom, předseda Evropské komise ani motivační kouč. Neměl vlastní podcast, neposkytoval rozhovory o osobním růstu a zřejmě by měl problém vysvětlit, co znamená networking. Přesto ovlivnil Evropu možná víc než mnozí lidé, kteří o její budoucnosti napsali tisíce stran strategických dokumentů.
Jeho recept byl podezřele jednoduchý: modlitba, práce, ticho, řád, společenství, pokora a odpovědnost, čili přibližně všechno, co moderní člověk považuje za důležité, pokud to zrovna nemusí skutečně dělat.
Ora et labora. Jenže bez ora se labora snadno ztratí
Se svatým Benediktem se tradičně spojuje heslo ora et labora, tedy modli se a pracuj, jenže tady je dobré udělat malou historickou opravu. Benedikt tuto větu ve své Řeholi nikdy nenapsal a samotné heslo se rozšířilo až mnohem později. Podle jedné vlivné historické interpretace se v benediktinském prostředí výrazněji prosadilo až v 19. století, zejména zásluhou opata Maura Woltera.
Benediktův svět byl navíc o něco bohatší než dva úderné latinské rozkazy. Vedle liturgické modlitby a práce měla pevné místo také duchovní četba, lectio divina. V samotné Řeholi proto nenajdeme jednoduchý recept „trochu se pomodli a pak hurá do práce“, ale promyšlený rytmus modlitby, práce a četby, v němž jedno chrání druhé před deformací. Modlitba brání práci, aby se změnila v otroctví výkonu, práce brání zbožnosti, aby se změnila v útěk od skutečnosti, a duchovní četba chrání člověka před nebezpečím, že bude sice velmi zaneprázdněný, ale už nebude mít o čem přemýšlet.
Benedikt rozhodně nebyl propagátorem zbožné lenosti. Věděl však, že člověk potřebuje pravidelně znovu zjistit, kdo je člověk a kdo je Bůh, což bývá užitečné především pro lidi, kteří mají sklon si tyto dvě role čas od času splést. Skutečná modlitba totiž není útěk z reality, ale spíše člověka zbavuje iluze, že všechno stojí na něm, všechno musí zařídit a bez jeho přítomnosti se zeměkoule pravděpodobně přestane otáčet. Většinou se nepřestane otáčet ani během jeho dovolené, což bývá pro některé lidi překvapivě bolestivé zjištění.
Evropa pracovat umí. Někdy až příliš dobře
Bylo by laciné tvrdit, že Evropa zapomněla pracovat. Nezapomněla. Miliony lidí každé ráno vstávají, pečují o nemocné, učí děti, řídí vlaky, stavějí domy, píší programy, uklízejí nemocnice, obdělávají pole, hasí požáry a starají se o své rodiny.
Mnozí pracují až příliš. Současný člověk může být online od probuzení do usnutí, vyřizovat pracovní e-maily u večeře, kontrolovat telefon na dovolené a v neděli odpoledne pocítit lehkou úzkost při představě pondělního rána. Člověk už dávno nemusí být v práci, stačí, že práce je stále v něm.
Evropa tedy na labora nezapomněla, možná ho dokonce povýšila na náhradní náboženství. Máme kult výkonu, růstu, produktivity, efektivity a nekonečné dostupnosti, přičemž člověk stále častěji získává pocit, že jeho hodnota odpovídá tomu, kolik stihne, vydělá, vytvoří a vykáže.
Právě zde začíná být Benedikt nepříjemně aktuální, protože labora bez ora se snadno mění v otroctví. Ne v otroctví s okovy na rukou, protože to by bylo příliš viditelné. Moderní okovy jsou mnohem elegantnější, protože mají displej.
Když člověk umí všechno, ale neví proč
Technika nám výborně odpovídá na otázku, jak něco udělat, mnohem hůře však odpovídá na otázku, proč to dělat. Dokážeme věci, o nichž předchozí generace ani nesnily. Během několika sekund komunikujeme přes celý svět, léčíme nemoci, které bývaly rozsudkem smrti, létáme do vesmíru a stroje už píší texty, skládají hudbu i vytvářejí tváře lidí, kteří nikdy neexistovali.
Přesto stále neumíme přesvědčivě odpovědět na otázku, proč člověk s plným bankovním účtem, chytrým domem a několika streamovacími službami někdy večer sedí v tichu a cítí se prázdný.
Křesťanství na to odpovídá dost provokativně: člověk nežije jen z toho, co vyrobí, získá a stihne. Jeho hodnota nezačíná výkonem a nekončí neúspěchem. Kult výkonu říká: Pracuj, abys dokázal, že něco znamenáš. Evangelium naproti tomu říká: Něco znamenáš už předtím, než začneš pracovat, a právě proto můžeš pracovat svobodně, poctivě a bez potřeby udělat ze své kariéry náhradní náboženství.
To není malý rozdíl, ale rozdíl mezi službou a otroctvím. Člověk, který musí svou hodnotu neustále dokazovat, nikdy nemá hotovo, protože vždy existuje někdo úspěšnější, bohatší, rychlejší, mladší nebo alespoň lépe osvětlený na Instagramu. Evangelium naopak začíná darem: lidská důstojnost není prémie za dobře odvedenou práci ani bonus vyplácený nejlepším zaměstnancům na konci existence.
Moderní Evropa v mnoha ohledech odsunula Boha do soukromí. Víra je tolerována, pokud je tichá, decentní, příliš se neptá a nejlépe zůstane doma mezi svíčkou a rodinným fotoalbem. Člověk si přece vystačí sám. Má vědu, techniku, psychologii, sociální sítě, umělou inteligenci a rozvoz pizzy do třiceti minut, což je všechno působivé, jenže žádná technologie neodpoví za člověka na otázku, proč vlastně žije.
Když tuto otázku umlčíme, prázdné místo dlouho prázdné nezůstane. Zaplní ho výkon, kariéra, ideologie, nakupování, sebeprezentace nebo nekonečná aktivita, která má jednu velkou výhodu: dokud člověk běží dostatečně rychle, nemusí přemýšlet, kam vlastně běží.
Benedikt by naši dobu asi nezachraňoval dalším projektem
Svatý Benedikt žil v době rozpadu starého světa. Západořímská říše se zhroutila, jistoty mizely a budoucnost nevypadala právě optimisticky. Přesto nezaložil politické hnutí, nevytvořil krizovou komisi pro obnovu civilizace a nevydal stostránkový dokument s názvem Evropa 550: Strategie odolnosti, inkluze a udržitelného pergamenu.
Začal jinak. Vytvářel společenství, v nichž se lidé modlili, pracovali, četli, přijímali hosty a učili se spolu žít. Dělali obyčejné věci poctivě, pravidelně a vytrvale, a právě z těchto nenápadných míst pak vyrůstala kultura, vzdělanost, péče o nemocné a chudé, uchovávání knih a duchovní život, který pomáhal utvářet Evropu.
To je možná největší Benediktova provokace pro naši dobu. Svět se někdy nezachraňuje hlasitostí, ale věrností, ne množstvím prohlášení, nýbrž tím, že někdo dobře udělá práci, kterou udělat má. Upeče chléb, opraví dveře, naučí dítě číst, postará se o nemocného, přijme hosta nebo vyslechne člověka, kterého už nikdo poslouchat nechce, a přitom si dokáže připomenout, že svět nezačíná ani nekončí u něj.
Možná nepotřebujeme pracovat víc
Evropa dnes umí mnoho věcí. Umí vyrábět, regulovat, digitalizovat, transformovat, optimalizovat a samozřejmě také zakládat pracovní skupiny, které vyhodnotí práci předchozích pracovních skupin. Jen stále hůře umí ztichnout.
Právě ticho je možná větší revolucí, než si připouštíme, protože člověk v něm na chvíli přestane být zaměstnancem, zákazníkem, voličem, uživatelem a producentem výkonu a zůstane prostě člověkem. Pro věřícího je modlitba místem, kde si připomíná, že není Bohem a že jeho hodnota nezávisí na výkonu. Pro nevěřícího může být alespoň výzvou k otázce, zda skutečně všechno, co děláme, musí být rychlejší, větší, výnosnější a měřitelnější.
Největším paradoxem moderního člověka totiž je, že se přestal klanět Bohu, protože chtěl být svobodný, a následně začal klečet před algoritmem, který mu rozhoduje, co má vidět, co si má koupit a čemu má věnovat pozornost. Máme více možností než kterákoli generace před námi a současně potřebujeme stále sofistikovanější doporučovací systémy, aby nám poradily, co si pustit večer v televizi.
Svatý Benedikt by možná nevedl dlouhou polemiku. Podíval by se na naši uspěchanou Evropu, na lidi s kalendáři plnými schůzek, telefony plnými upozornění a hlavami plnými úkolů a připomněl by nám, že ora et labora znamená víc než jen přidat trochu duchovna k nekonečnému výkonu.
Práce může vytvořit bohatou, výkonnou a technologicky vyspělou společnost, sama o sobě však ještě nevytvoří společnost, která ví, proč existuje. Svatý Benedikt by nám proto možná nepodal lopatu, ale nejdřív by nám ukázal kapli, protože než člověk začne měnit svět, měl by si alespoň občas připomenout, že jeho Spasitelem není on sám.
Z čeho text vychází:
Řehole svatého Benedikta, kapitola 48. Kapitola věnovaná rytmu manuální práce a duchovní četby v životě benediktinského společenství.
Pavel VI.: Pacis nuntius. Apoštolský list z 24. října 1964, kterým byl svatý Benedikt prohlášen patronem Evropy.
Vatican News: St. Benedict, Abbot, Patron of Europe. Stručný životopis svatého Benedikta a shrnutí jeho významu pro evropské dějiny.
Benedikt XVI.: Setkání se světem kultury v Collège des Bernardins v Paříži, 12. září 2008. Promluva o hledání Boha, mnišské kultuře, četbě, modlitbě a práci jako jednom ze základů evropské civilizace.
