Článek
Je červen, venku vedro jak v pekle, klimatizace nestíhá a i svatý Kryštof by se v tom dusnu raději přestěhoval do mrazáku. A přesně v tomhle rozpáleném světě se jeden řidič náklaďáku rozhodl, že zachrání lidstvo. Pomocí minerálky. PETka po PETce, paleta po paletě. A jak říkají v televizi – dál už to znáte.
Minerální evangelium podle šíleného šoféra
Sedmačtyřicetiletý pán, profesí převozce tekutin, měl jednoduchý úkol: z Uničova do Lipníku. Cesta něco málo přes šedesát kilometrů, padesát minut klidné jízdy. Dalo by se říct — standardní řidičská sobota. Ale jak známo, cesty Páně (a některých šoférů) jsou nevyzpytatelné.
Ještě než vyjel, napadlo ho, že místo Lipníku by mohl zkusit něco duchovnějšího. Třeba olomoucké jezero Poděbrady. Vody přece nejsou jen na pití, mohou i sjednocovat národy. A tak se s nákladem minerálek vydal šířit osvěžení, radost a zřejmě i trochu dezorientace.
Po cestě si vzpomněl na známého hostinského z Pňovic. Restaurace byla sice zavřená, ale to nevadí — jednu paletu vod složil preventivně před vchod. Jakýkoliv jiný člověk by v tu chvíli možná zavolal, že „něco nestíhá“. Ale tento muž měl misi.
Následoval obchod poblíž. Vyložil další balíky vody a provozovateli sdělil, že jsou pro lidi zdarma. Prostě tak. Ve jménu hydratace. Majitel obchodu chvíli tápal, jestli jde o novou formu guerilla-marketingu nebo o zatoulaný konvoj OSN. Když se po několika hodinách řidič vrátil z hřiště, kam si mezitím odskočil rozjímat, přišla klíčová otázka: „Pane, mohl byste odjet?“ Jenže auto už odmítalo spolupracovat. Stejně jako mozek.
Když se dobrý skutek rozbije o regál
Následovalo cosi mezi antickou tragédií a groteskou s Chaplinem na LSD. Vtrhnul do obchodu. Ničil vitríny, boural regály, demoloval pokladnu, házel zbožím jako Ježíš v chrámu – jen místo kupců mlátil do kečupů a instantních polévek. Když došly police, přešel k autům na parkovišti. Cihla. Sklo. Bum. Opakovat.
To vše pod vlivem… no, řekněme, že minerálka to nebyla. Policie ho odvedla, až když se vyčerpal a přestal kázat vodu. Výsledek? Škoda za půl milionu, minimálně dvě žaloby a snad i doživotní zákaz vstupu do pňovického obchodu. A my si říkáme: co ho k tomu vedlo?
Možná chtěl být nový Samaritán. Možná Ježíš. Možná jen člověk, kterému praskla pružinka v hlavě. Anebo kombinace všech tří. Každopádně, jestli nás tahle epizoda něco učí, tak to, že v dnešním světě, kde stres kvasí rychleji než kefír na slunci, může být každý druhý den něčí Volný pád.
A tak, milý čtenáři, až ti někdo příště nabídne vodu zdarma na parkovišti, radši se nejdřív rozhlédni, jestli v okolí nelétají cihly. Protože nikdy nevíš, jestli je to dar z nebes… nebo úvodní scéna z Pňovické apokalypsy.
