Článek
Zápas začal jako sen. Bohužel ten druh, kdy sedíte nazí v tramvaji a místo řidiče tam stojí parta Švédů v dresech Tre kronor, kteří vám s chirurgickou přesností vysvětlují, co všechno jste si včera neměli myslet.
První třetina? Masakr bez morfia. Tři čisté zásahy – jako když otevřete e-mail a zjistíte, že máte doplatek za energie, poplatek za televizi a někdo vám ještě naboural auto. Hokejově řečeno – obrana dělala, co mohla, ale většinu času připomínala účastníky orientačního běhu se zatemněnými brýlemi. Útočníci se drželi zásady fair play, a tedy pečlivě vynechávali střelbu. A brankář? Ten si zřejmě spletl zápas se silvestrovským večírkem v maskách. Kdybychom do branky postavili sud piva, výsledek by byl podobný. A aspoň by to někoho potěšilo.
Druhá třetina přišla s nadějí. Dali jsme gól! Fanoušci vyskočili, komentátorovi se zlomil hlas a v českých hospodách už to jelo. Panáky začaly kolovat jak kolotoč v neděli. Jenže Švédi nás okamžitě vrátili na zem. Přidali čtvrtý a vzali nám vítr z plachet i poslední zbytky víry. V ten moment jsme už nevypadali jako obhájci titulu. Spíš jako bruslařská jednotka školních dětí z vesnického rybníka. Směs nadšení, chaosu a pádu.
Třetí třetina byla spíš smutným odpočítáváním. Zkusili jsme hru bez gólmana – snad v naivní víře, že s prázdnou brankou aspoň nedostaneme víc gólů. Dostali jsme. Pátý gól do prázdné klece zazněl jako poslední kapka do přeplněného sudu – hezky cinknul, rozlil se a zanechal po sobě jen ticho a trapné pohledy. V tu chvíli už ani Fantomas na tribuně nefandil. Jen tiše kýval hlavou. Možná taky litoval, že si vůbec bral ten kostým.
Dánsko slaví, my jen vzpomínáme
A pak přišla rána poslední – Dánsko porazilo Kanadu. Dánsko! Země, která je známá hlavně díky Legu, jízdním kolům a tomu, že se v ní žije šťastněji než u nás. Tihle sympaťáci s ledovým klidem a bez velkých řečí poslali hokejového giganta domů. My jsme mezitím dohráli svou tradiční čtvrtfinálovou etudu. S výrazy, které známe – zklamání, frustrace a takovou tou tichou rezignací, že jsme sice neprohráli nečestně, ale pořád stejně.
Reprezentanti pak do mikrofonů zopakovali, že makali. Že tam nechali všechno. Jo. To určitě. Nechali tam hlavně medaili, důvěru – a na chvíli i důstojnost. A přidali k tomu omluvu, že takový je hokej.
Není.
Tohle není hokej. Tohle je květnový rituál. Každoroční připomínka, že kdo neslavně nepadl, není Čech. Každoroční přehlídka nadějí, které se mění v memy. A taky v články jako je tenhle.
Loňská sláva, letošní ledová apatie
Ale buďme fér – loni jsme byli mistři světa. Hráli jsme jako lvi. Vyhráli jsme srdcem. Letos jsme se rozhodli ukázat i svou lidskou stránku. Tu, co zírá na televizi, hladí psa, otevírá další plechovku a říká si: „Vždyť jsme to čekali.“ Už jsme zkrátka vycvičení. Emocionálně otrlí. Jakési hokejové zenové stáří.
A to je možná to nejsmutnější. Že už se nevztekáme. Už ani nenadáváme. Jen přikyvujeme. A říkáme: „To je náš úděl.“
A přitom jsme loni slavili. Byli jsme na vrcholu. Letos jsme… no, řekněme, že jsme nedoskákali moc daleko. Švédský brankář se smál. A my jsme hledali dálkový ovladač.
Ale nic není ztraceno. Příští rok to zkusíme znovu. Příště budeme silnější, rychlejší, semknutější. Příště to klapne! A nebo… příště budeme zase sedět u televize. V českém dresu. S pivem v ruce. S nadějí v srdci. A popcornem, co zhořkne při každém gólu soupeře. A všechno bude přesně tak, jak to známe.
Vyletěli jsme jak špunt od šampaňského. Jen místo radosti stříklo ticho a stud.
A na stole zůstala lahev – prázdná. Jako plán.
