Článek
Na rozdíl od beletrie, kde si čtenář vybírá text podle znalosti autora, oblíbeného tématu a žánru, by u politických textů měl fungovat opačný princip. Je naopak důležité číst texty lidí, s nimiž „nesouzníme“, kteří „nezapadají“ do našeho vidění světa. A není to strategie „znát svého nepřítele“ ve smyslu Sun-c’, ale o vědomou snahu vnímat svět kolem sebe a ne jen ten „můj“ - příjemný. Cílem by měl být sdílený veřejný prostor, kde spolu dokážeme mluvit — a ještě se kvůli tomu neprat.
S tezemi Petra Macinky lze v lecčemž souhlasit, někdy jen z části. Rozcházet se můžeme jak ve východiscích, premisách, akcentu na jednotlivá témata, ale také v důrazu na jednotlivé témata, či důvodům pro jejich výběr a záměr je vůbec sdělovat. Ale dovedu si představit, že pokud bychom se chtěli shodnout (a chtění je v tomto zásadní předpoklad pro hledání společných pohledů a principů), našli bychom více společného, než bychom na začátku očekávali.
Co lze tedy v těchto tezích vidět a číst a jak jim rozumět?
1. Přestaňte vinit Trumpa z krize Západu
„Donald Trump Západ nezničil. Reagoval na hluboký a bolestivý rozklad způsobený rostoucím odcizením mezi politickými elitami a běžnými občany. Když miliony lidí hlasují pro narušení systému, není to ‚selhání voličů‘. Je to historické selhání establishmentu – a demokracie vyjádřená ve své nejčistší podobě.“
Trump je bezpochyby produktem prostředí, které mu umožnilo vyrůst. A to více, než jsou jeho limity. Dokáže využívat prostředí demokracie k populistickému jednání, které dokáže směřovat až k hranicím eroze demokracie - a někde je i překračovat. Jedním z faktorů jeho vzestupu je odcizení politických elit od některých běžných občanů.
Pojem „běžný občan“ je však zjednodušující a pokřivuje vnímání. Je tak přesnější mluvit o různých sociálních, ekonomických či hodnotových skupinách občanů. A pokud se významná část společnosti cítí přehlížena, není spokojená se současným stavem světa, či „svým“ světem, tak demokracie nabízí možnost změny. To, že tato změna nastala, lze jistě interpretovat jako selhání establishmentu původní většiny. Možná i proto, že si raději četli „své“ detektivky a už nečetli „cizí“ povídky na pokračování, či univerzitní sborník.
2. Západ se nehroutí kvůli „nacionalismu“
„Západ se rozpadá kvůli tomu, že ztratil kontakt s realitou. Jak správně řekl ministr Rubio, armády nebojují za abstrakce – bojují za lid, národ, způsob života. Největší hrozbou pro naši jednotu není národní suverenita; je jí válka proti realitě vedená těmi, kdo věří, že mohou z vládní kanceláře přeprogramovat lidskou přirozenost.“
Nacionalismus může působit jako návrat k jistotě - k něčemu, co nějak fungovalo a můžeme se k tomu vrátit. Jako kdybychom přijeli k babičce smutní, že nám něco v životě nevychází a chtěli mít jistotu přijetí a bezpečí. Vnitřně však víme, že to u ní vydržíme jen pár dní, ale žít bychom tak už nemohli.
Identita může být národní, ale i nadnárodní či globální. Ale každý takový rámec může fungovat, jen pokud bude důvěryhodný a realisticky ukotvený. Pokud se stane příliš abstraktním a vzdáleným zkušeností lidí, ztrácí legitimitu. Proto je cesta „zpátky k babičce“ jednoduché řešení, i když víme, že je dočasné a také nereálné.
3. Aliance se musí budovat na vzájemném respektu, ne na „převýchově“
„Jako ministr zahraničí si přirozeně přeji silné transatlantické pouto, silné NATO. Střední Evropa chápe cenu války. Musíme ale přestat podkopávat národní suverenitu a přesouvat moc na technokraty, kteří regulují bez demokratického mandátu. Skuteční partneři respektují suverenitu toho druhého – nesnaží se ji ‚opravit.‘“
Obava z technokratů, které nezvolili občané (přímo, či nepřímo) je legitimní a nejspíše i většinou vnímaná jako relevantní. Často jsou ti, kteří prosazují své myšlenky bez korekce voleb, ohrožením. Týká se to jak sociálních inženýrů s dobrými úmysly, tak těmi se špatnými. A ze zkušenosti jich známe plno. Od Hitlera, až po „paní na úřadě“, která ví vše nejlíp. Populistické zjednodušování, relativizace pravdy či odklon od odborného poznání a vědy představuje velké riziko směřování k autoritářství.
4. „Woke revoluce“ není doktrína zahraniční politiky
„Když se diplomacie točí kolem genderové teorie, klimatického alarmismu a identitní politiky místo tvrdé bezpečnosti a národního zájmu, prohráváme. Našim protivníkům v Moskvě a Pekingu nezáleží na kvótách diverzity; záleží jim na naší slabosti.“
„V posledních letech přestala být zelená ideologie politickou debatou a začala se podobat sekulárnímu náboženství. Má svůj prvotní hřích, průmyslovou civilizaci; své proroky, aktivisty a byrokraty; své kacíře, kohokoli, kdo zpochybňuje dogma; své odpustky, uhlíkové kredity; a svůj apokalyptický narativ o konci světa.“
„Kdysi byl tento neomarxistický proud na okraji. V Evropě jsme ho však povýšili na hlavní proud a hluboce ho zakotvili do struktur EU. Když jsem byl jmenován, prohlásil jsem v ten den, že v České republice skončila takzvaná ‚klimatická krize‘. Dovedete si představit, jak populárním jsem se díky tomu stal mezi našimi domácími liberály.“
Posun témat směrem k individuálním svobodám, environmentální odpovědnosti, ohleduplnosti neznamená, že jsou univerzálně sdílena. Umět mluvit s různými lidmi/státy jejich jazykem, aniž bychom opouštěli vlastní hodnoty je stále potřebné. Je to podobné jako umění mluvit jedním „jazykem“ v hospodě čtvrté cenové skupiny se štamgasty a jinak s doktorandy na konferenci. Neměnit význam a hodnoty, ale jen způsob, je obtížné.
Pokud se myšlenky stávají ideologií bez možnosti je kriticky hodnotit, vzniká problém. To však bývá problém právě autoritativních struktur bližších Macinkovi. Stejně problematické je také redukovat komplexní otázky k tématu na mobilizační zkratky.
Kontroverzní využití Macinkovy zkratky o konci „klimatické krize“ je jen exhibicí, nadsázkou, na kterou pak může navazovat. Není potřeba tomu dávat více důležitosti, než si zaslouží.
Jestli je environmentální politika správným řešením budoucnosti, v jakém rozsahu a důrazu, je nutné stále vysvětlovat, empiricky dokládat a korigovat s realitou, aby neztratila důvěryhodnost pro obyvatele. To je ale obecná potřeba pro každý soubor myšlenek, který ovlivňuje život na Zemi.
5. Demokracie znamená respektovat výsledek, i když prohrajete
„Je načase přestat označovat každé vítězství konzervativců za ‚hrozbu pro demokracii‘. Pokud voliči zvolí vládu, která upřednostňuje bezpečné hranice a tradiční hodnoty, je to demokracie v akci. Odmítnutí vůle lidu, protože si nevybral ‚správného‘ kandidáta, je nejvíce antidemokratickým impulsem ze všech.“
V tomto bodě se Macinka dostává na tenký led a je najednou kritikem Trumpových kroků. Respekt k volebnímu výsledku je základním pilířem demokracie. Právě v jeho rozhodnutích vnímáme zpochybňování voleb, delegitimizace volebních institucí, znárodňování příštích voleb, přepisování volebních okresů, či drobné „okopávání“ demokracie poznámkami na okraji svých tweetů.
6. Biologickou a společenskou realitu nelze odhlasovat
„Když jsem paní Clintonové řekl, že existují dvě pohlaví, neútočil jsem na nikoho. Konstatoval jsem biologickou realitu. Odmítáme nechat politickou ideologii přepisovat samotnou přírodu. Společnost, která se nedokáže shodnout na nejzákladnějších pravdách o lidské existenci, je společností, která nemůže přežít. Moje filozofie je jednoduchá: žij a nech žít. Ale nenuťte mě popírat realitu.“
Teze je formulována jednoduše a pro většinu lidí srozumitelně. To ji dává sílu. Realita je však složitější — biologicky i společensky. Společnost se nemusí na všem shodovat, ale měla by být schopna respektu a být pochopitelná. Navíc Macinkův defenzivní jazyk („neútočil jsem“, „nenuťte mě“) vytváří dojem umírněnosti.
7. Obrana Západu začíná doma
„Nemůžeme projevovat sílu v zahraničí, pokud se uvnitř rozkládáme. Je nemožné čelit vnějším protivníkům, zatímco se naši vlastní vůdci omlouvají za naši historii, místo aby bránili naši budoucnost. Jednota nevznikne moralizujícími přednáškami globalistického establishmentu. Vznikne pouze tehdy, když se vrátíme k základům, které učinily západní civilizaci silnou: rodině, víře a národní odpovědnosti. Vůbec neodmítáme Západ. Jsme odhodláni ho zachránit.“
Rodina, víra a národní odpovědnost nejsou výlučně západní hodnoty. Dá se říci, že v jiných částech světa je například rodina, či víra mnohem fundamentální součástí života. Macinkův důraz na sílu a jednotu může být legitimní, ale nesmí být v protikladu k pluralitě, sebevědomí a respektu k odlišnosti.
Pro Macinku je důležité zdůrazňovat sílu a jednotu. To ale nemůže být protikladem k různorodosti, uctě k ostatním a sobě. Reflexe vlastní historie, včetně schopnosti omluvy, není slabostí, ale známkou zralosti. Pomáhá společnosti k jejímu růstu a sebejistotě. „Pevná ruka“ může přinést krátkodobé politické zisky. Krátkodobým z hlediska historie a ne „ztracených“ let života člověka.
Číst Macinkovy teze má smysl. Ne proto, že s nimi musíme souhlasit, ale proto, že bez porozumění argumentům druhé strany se společnost dál štěpí. Demokracie není jen o vítězství ve volbách. Je o schopnosti vést spor bez toho, abychom zpochybňovali samotný rámec, v němž se odehrává, o slušnosti a vzájemném respektu.
