Článek
Je známo, že „kohabitace“ dvou kohoutů na jednom smetišti se nedoporučuje: vždy ji provázejí rvačky. Řešením ve zvířecí říši bývá vyloučení jednoho ze soupeřů podříznutím krku. V lidském světě to je složitější: v civilizované společnosti absolutní vyloučení jednoho ze soupeřů je nepřípustné, takže jejich souboje se mohou táhnout do nekonečna.
V tomto ohledu jsme v životě české společnosti svědky situace, hodné poměrů ve Švejkolandu: náhoda svedla do vrcholných politických pozic dva kohouty, jejichž klidné soužití je možné pouze za předpokladu velkorysosti soupeřů. Marketingový produkt a oligarcha se utkali v soutěži o postavení prezidenta republiky a ze souboje přešli do pozic, v kterých se budou muset snášet nebo nesnášet po celé funkční období, tedy Petr Pavel jako hlava státu a Andrej Babiš jako vůdce nejsilnější politické strany a předseda vlády. Aby toho nebylo málo, oba se liší v přístupu k ruské agresi proti Ukrajině. Dále se rozcházejí v názorech na záležitosti správy státu takovým způsobem, že pan prezident občas souzní s opozicí a jeho nepřátelé ho neprávem označují za jejího vůdce. Ke všemu vetoval novelu rozpočtového zákona, odmítaného nejen opozicí, ale i senátem a řadou ekonomů, a to zřejmě s vědomím, že vládní koalice jeho veto přehlasuje.
Petr Pavel bere život tak, jak přichází, je nad věcí a „kohabitace“ s poraženým soupeřem by mu zřejmě nevadila. Proto prosazuje obnovení pravidelných schůzek vrcholných ústavních činitelů, ale s Andrejem Babišem obecně cloumají různé animozity, takže je možné, že volební porážku odpustí Petru Pavlovi jen s potížemi, pokud vůbec. V každém případě jejich nesoulad se přenáší do veřejného života a prohlubuje rozdělení společnosti. Mezi prezidentem republiky a předsedou vlády nějaké rozpory vznikaly i dříve, ale nikdy v minulosti nedosáhly takové hloubky jako nyní.
Ve volbě prezidenta republiky jsem dal hlas Andreji Babišovi, ale nyní soudím, že výsledek je pro něho příznivější než se na první pohled zdálo. Funkce prezidenta republiky má převážně ceremoniální ráz (úloha kladeče věnců). Domnívám se, že akční workoholik Andrej Babiš by se v ní nudil, nedokázal by v ní vybít svou neuvěřitelnou energii. Asi by byl důraznější než Petr Pavel v podněcování legislativních změn k posílení pravomocí přímo voleného prezidenta, tedy směrem k poloprezidentskému systému. A nakonec Petr Pavel, který mě jako marketingový produkt nezaujal, vykonává funkci důstojným způsobem, takže ho mohu respektovat jako „svého“ prezidenta, byť zdaleka ne způsobem a v rozsahu, v jakém jsem vnímal pana prezidenta Václava Klause. A paradoxně jsem se postavil jako bloger na jeho stranu v odporu proti „Macinkově pomstě“ a při souvisejících výstupech pana předsedy vlády.
Pravdivost mého názoru na rozdílnou vhodnost obou politiků pro funkci prezidenta potvrzuje pohled na jejich denní praxi. Andrej Babiš musí včetně zahraničních služebních cest denně vykonávat tolik úkonů, jež musí být nezbytně provedeny, že je dost neuvěřitelné, že je stihne. Až si říkám, že jeho pracovní vytížení je s přihlédnutím k jeho věku nadměrné. Naproti tomu v případě pana prezidenta soudím, že má dny, kdy po probuzení musí přemýšlet, čím vyplní čas. Proto koná tolik návštěv krajů, kulturních a společenských akcí, které mu sice přinášejí příjemné zážitky, ale nic by se nestalo, kdyby se neuskutečnily.
Přitom s pomocí hradního aparátu vytváří iluzi přetíženosti, která mu brání věnovat trochu času zdánlivě zbytným záležitostem, například mně, tedy občanskému aktivistovi, kterého běžně přijímal pan prezident Václav Klaus a jeho spolupracovníci, a to i po odchodu z Hradu na půdě Institutu Václava Klause. Ano, zcela určitě by se ode mne dověděl věci, jež by se mu nelíbily a s jejichž řešením by možná měl starosti. Nevědomky se ale vzdal možnosti prospět státu. Dodávám, že během roku 2025 jsem se na pana prezidenta sice obracel písemně cestou datových schránek, ale nežádal jsem o osobní jednání. Chápu, že mé aktivity jsou jeho myšlení odlehlé. Požádal jsem až v r.2026, kdy jsem z právních důvodů nemohl uplatnit některé argumenty písemnou formou. Necítím potřebu pochlubit se, že mne přijal pan prezident, ale usiluji o nápravu poměrů.
Ostatně s Andrejem Babišem na tom nejsem lépe. Kdysi byl pro mne příjemným, uvážlivým společníkem, dnes jsem pro něho persona non grata bez ohledu na mé postoje ke štvaní proti němu kvůli střetu zájmů a ke kauze Čapí hnízdo. Má při tom v rukou řešení závažných nepřístojností, jež mě tíží a škodí státu.
Napětí mezi Hradem a Strakovkou a doprovázejícími novináři se v poslední době vyostřilo, když pan předseda vlády a jeho spojenci nastolili téma volby prezidenta republiky v r.2028. Vyvolávají iluzi, že pan prezident Petr Pavel chce dosáhnout opakovaného zvolení a své aktivity podřizuje potřebě získání voličské podpory. Pan prezident o tom nezačal mluvit jako první a dosud nepotvrdil, že skutečně bude kandidovat. Mně se především zdá nastolení tohoto námětu jako předčasné. Je skutečně nutné, aby prezidentovi protivníci vylívali na něho kýble špíny celé dva roky? Rok by nestačil? Ač se to běžným občanům nebude líbit, stanou se svědky těchto nechutností. Toho jsme snad mohli být ušetřeni. Současně nesdílím názor, že zájem pana prezidenta o nové zvolení by byl nemravný. Je to jeho právo, které má oporu v zákoně. Všichni jeho předchůdci je využili.
Pan předseda vlády Andrej Babiš oznámil, že proti Petru Pavlovi znova kandidovat nebude. Docela ho chápu. Jsou ale sýčci, kteří prorokují, že nakonec pokus přece jen podnikne. Novináři by neměli zapomenout zeptat se na názor manželek obou hypotetických rivalů.
Soupeři by zatím neměli hledět k vzdálenému roku 2028, ale měli by se znova začít scházet na Hradě (nebo jinde) k řešení naléhavých potřeb státu. Z jejich rozmíšek žádný prospěch nevzejde. Jejich účinné účelové soužití je v zájmu voličů jich obou, nás všech.
