Článek
Ozval se mi čtenář, který si zhruba dva roky marně stěžoval na neochotu jím voleného poslance, ministra Pavla Blažka, přijmout ho k rozhovoru v poslanecké kanceláři. Maximálně se domohl vzkazu asistentky, že pan poslanec nemá čas. Na okraj: nepochopil jsem, proč erár takovým poslancům hradí náklady na provoz kanceláře a asistentku. Ale v té souvislosti se mi z paměti vybavil údiv jinak sympatické (dle jisté mé přítelkyně „trhovkyně“😊)poslankyně Evy Decroix nad skutečností, že Spolu dokázalo prohrát volby. A účastníky manifestace na Staroměstském náměstí v té souvislosti pohrdavě nazvala svoločí.
Předesílám, že mě nevzrušují dostihy politických stran o místa na slunci. V demokratických státech je kyvadlové střídání stran u moci časté a ostatně politici neovlivňují úspěšnost země tolik jako skuteční tvůrci hodnot. Pod tímto úhlem pohledu nevidím osudové rozdíly mezi poraženými, ke kterým se přihlásila Eva Decroix a vítězi, za které vystupuje např. Andrej Babiš.
Ve skutečnosti paní poslankyně odhalila důvod volebního neúspěchu: je jím elitářství, kterým v předvolebním období trpěla koalice Spolu výrazněji než opoziční hnutí ANO a v současnosti jím dále trpí její milovaná ODS. Elitářství spočívá v tom, že politická „věrchuška“ je natolik početná, že je dostačující pro rozvíjení vnitřních vztahů mezi jejími příslušníky a nenutí je příliš, aby se zajímali o to, co si myslí lidé mimo jejich bublinu, tedy svoloč. V předvolebním období pro ně uspořádají velkolepou show, aby získali jejich sympatie. Ale pak už se politici zajímají o svoloč jen do té doby, než odevzdá hlasovací lístek.
Proto bývalý ministr Pavel Blažek (tehdy ODS) nepociťoval potřebu aspoň občas se zajímat, co mu chce říci neznámý čtenář mých bludů, ale naproti tomu velmi ochotně věnoval čas „bajkaři“ Pavlu Buráňovi, veledlužníkovi, trestně stíhanému NCOZ pro podvod a podplacení svědka. Proto strpěl, aby jeho nekompetentní „pravá ruka“ vedla jeho jménem korespondenci se stěžovateli Lebánkovými, o které vůbec nevěděl. Nestálo mu ani za sledování, komu jeho favoritka za jeho zády jeho jménem škodí: svoloč přece nestála za pozornost.
Samozřejmě v uplynulém volebním období mělo Hnutí Ano převahu nad Spolu také díky charismatu Andreje Babiše, který se sice občas nechá vyfotografovat neoholený, ale je ochoten si esemeskovat s kýmkoli (kromě mne) a k tomu má sklon ke konfliktním projevům , takže snáze přitáhne pozornost než slušný člověk Petr Fiala, vždy přívětivý, zdvořilý, nenápadný.
V povolebním období se elitářství opozičních poslanců projevuje v odmítání pokusů svoloči o jednání s nimi. Také patřím ke svoloči, i když na manifestacích Milionů chvilek jsem nebyl. Proto se asi nikdy nedovím, proč po přátelském rozhovoru z 23.srpna 2022 ministr Pavel Blažek další jednání trvale odmítal a k vysvětlení se nesníží ani dnes. Za svoloč mě považují i poslankyně, které se neobtěžují odpovědí na žádosti o jednání, které rozhodně nemají povahu sexual harassment ani žádosti o finanční podporu Chamurappi. Nesmím se dovědět ani číslo mobilu asistentky, když to, které se uvádí na webové stránce poslankyně, je dávno neplatné a na pevné lince do kanceláře ji nelze zastihnout.
Za projev elitářství považuji nákladné hrátky, které na podnět opozice probíhají ve Sněmovně: opozice vyvolá jednání, o němž ví předem, že nemá naději na úspěch. Jediným výsledkem jsou ztráty času a peněz. Samozřejmě se cení předvádění politiků na televizní obrazovce. A opozice má za samozřejmé, že svoloč musí mlčet k rozmařilosti vrchnosti.
Vládní koalice se vedle toho chová nadřazeně vůči STANu a Pirátům. Tlačí na STAN, aby opustil vnitřní rozhodnutí o vyslání Víta Rakušana do postavení místopředsedy Sněmovny a Pirátům nepustí ani jednu židli ve vedení. Vládní koalice sice dokáže své počínání odůvodnit, ale jako svoloč si myslím, že nadužívá svou moc. Více velkorysosti k poraženým by neškodilo.
Pokud v tomto článku napadám elitářství představitelů ODS, je to náhoda. Můj vztah se straně je neutrální. Za zmínku stojí samozřejmě i podobné projevy na straně vládní koalice. Nepřehlédnutelné je vystupování představitelů obou vládních koaličních pidistran, kteří se navzdory velmi malé voličské podpoře chovají jako ředitelé Zeměkoule. Tomio Okamura občas překračuje projevy nepřátelství vůči napadené Ukrajině a uprchlíkům z Ukrajiny rámec oficiální zahraniční politiky. Náhodný televizní záznam zachytil projev sebejistoty Filipa Turka o jmenování ministrem zahraničí již v době, kdy ještě vážná jednání nezačala. Dnes aspoň okupuje kancelář nadřízeného ministra. A o elitářském chování ministra Petra Macinky jsem již napsal dost v předcházejícím článku.
S projevy elitářství se setkáváme i v mediálním prostředí. Autorská svoloč nemá nárok na projednání svých poznatků s majitelem novin, do kterých píše. Ostatně podle mých poznatků majitelé asi většinou vůbec nesledují, co se v jejich novinách píše. Na to mají „své lidi“. V tomto ohledu mi připadají výpady Andreje Babiše vůči majiteli Seznamu Ivo Lukačovičovi aspoň zčásti jako nespravedlivé.
Kuriozní je mediální působení miliardáře, údajně snad možného budoucího uchazeče o trůn hlavy státu, Pavla Tykače. Rozesílá po internetu různá zajímavá poselství. Po jejich příjemci se žádá, aby pokaždé znova potvrdil souhlas se zasláním zprávy. Svoloč se ale k obsahu článků může vyjádřit pouze cestou korporátní e-mailové adresy bez jistoty, že se vyjádření skutečně dostane do rukou Pavla Tykače. Touto cestou jsem opakovaně vznesl námitku proti nutnosti vždy znova potvrdit souhlas se zasláním zprávy, ale změnu jsem nedosáhl a ani mi na námitku nikdo neodpověděl. Pokud jsem se vyjádřil k obsahu obdržené zprávy, nikdy jsem nedostal odpověď. Mínění svoloči Pavla Tykače nezajímá.
Celkově se mi zdá, že postavení svoloči v současné společnosti odpovídá někdejším představám Václava Havla o důležitosti občanské společnosti jen částečně.
