Článek
Marně hledám jednoslovný překlad a výklad španělského pojmu „machismo“, odvozeného od „macho“=samec. Volně přeloženo jde o uplatňování pocitu nadřazenosti mužů nad ženami. Podezírám Petra Macinku, že jej uplatňuje v přístupu k požadavku Andreje Babiše na předložení nabídky odborníků ze strany Motoristů, kteří by se mohli stát ministry koaliční vlády. Tvrdošíjně mu vnucuje tři noname uchazeče, kteří nikdy nic významného nevykonali, ale právě proto se tetelí blahem při představě, že je lidé budou oslovovat „pane ministře“. Mohl by nabídnout Renatu Veseckou, bývalou nejvyšší státní zástupkyni, která jeho favority převyšuje vzdělaností, odbornou zkušeností a znalostí resortu, ale je jen žena. Nenabídne ji. Podezírám ho z „machismu“. Nelpím na tom, že právě Renata Vesecká musí být ministryní spravedlnosti, ale hodnotím to jako ztížení práce Andreje Babiše, jemuž se zjevně zúžil výběr na Radka Vondráčka a Jeronýma Tejce, nemá-li ještě někoho v záloze, o kom se nemluví. Naštěstí oba jsou slušní lidé a jsou odborně zdatní, takže ho nic nenutí dosadit na ministerstvo nějakou nouzovou náhražku, jak se mu to kdysi stalo po odchodu ministra Jana Kněžínka.
Současně si ale nemyslím, že Renata Vesecká musí vyřazení z výběru hořce litovat, protože žádný nastupující ministr spravedlnosti si nemůže být jist, že mu Andrej Babiš bude oporou ve složitých situacích, takže ve funkci přežije aspoň jedno volební období, což je stejně málo. V lednu 2014 Andrej Babiš zahájil vládu ANO nad resortem spravedlnosti ve vládě Bohuslava Sobotky dobře, a to dosazením do ministerské funkce prof. Heleny Válkové, která se významně podílela na tvorbě příslušné části volebního programu hnutí ANO. Vytvořila v ní koncepci opatření, jejichž uplatnění by justici nepochybně prospělo. Vydržela ale ve funkci jen do vynucené resignace v březnu 2015, ačkoli jako nástupkyně Jiřího Pospíšila byla pro resort přínosem. Její koncepce pak ovšem upadla v zapomnění. Vystřídal ji skvělý Robert Pelikán, jenž sice pokračoval i ve vládě Andreje Babiše, ale v dubnu r.2018 úřad opustil pro neshody s hnutím ANO. Významnou nepříjemnost si přivodil rozhodnutím vydat do USA hackera Jevgenije Nikulina, kterého chtělo i Rusko. Vyvolal tím nevoli prezidenta Miloše Zemana. Po třináctidenní mezihře Taťány Malé ho v červenci r.2018 nahradil Jan Kněžínek, který ale posléze také resignoval a skončil již 30. dubna 2019. Jsem si jistý, že žádný z uvedených ministrů by dnes neřekl, že by měl v Andreji Babišovi oporu. Zbyla mu pak pouze ochotná Marie Benešová, která své poslání pojala jako udržovací. Setrvala v úřadě až do konce působení Babišovy vlády v prosinci r.2021. „Vyznamenala se“ zrušením poslední praktické vymoženosti pro zájmové organizace občanů, kterou jim nabízel předlistopadový trestní řád, a to práva podávat návrhy na podmíněné propuštění odsouzených po odpykání části trestu. Nadbytek demokracie přece škodí.
Na okraj zmiňuji, že ministři Válková, Pelikán a Kněžínek nakládali se zájmovými organizacemi občanů zcela samozřejmě jako s respektovanými partnery při jednání. Nedocházelo k soustavnému dlouhodobému odmítání jednání s ministrem pro nedostatek času.
Úděl, který na sebe v současnosti usednutím do křesla ministra spravedlnosti kdokoli vezme, bude nelehký. Resort je ve špatném stavu. Svědčí o tom skutečnost, že ministerstvo spravedlnosti vyplatilo v r. 2024 obětem justičních přehmatů 92 milionů Kč a dalších 6 milionů nestačilo do konce roku vyplatit. Skutečné škody jsou ovšem mnohem větší. Dá se říci, že sbory otalárovaných státních úředníků produkují zmetky v hodnotě desítek milionů korun za rok, aniž by někdo zkoumal, jaké byly příčiny jednotlivých selhání a aniž by někdo volal viníky k odpovědnosti. Zdá se, že bezzubý systém samoobslužného kárného řízení všem vyhovuje: hříšníkům proto, že jim nehrozí potrestání za jejich hříchy, kárným žalobcům proto, že využití kárné pravomoci je nepříjemná práce navíc a často narušuje kolegiální vztahy.
Pravomoc ministra spravedlnosti je nepatrná. V případě jakéhokoli jeho pokusu o nápravu tohoto stavu vypukne pokřik o snaze potlačit nezávislost soudců a státních zástupců. Protitlaku profesních sdružení by mohl čelit pouze se silnou politickou podporou, kterou nebude mít zajištěnou jako samozřejmost.
V této souvislosti také vystupuje do popředí nutnost přehodnocení vymezení obsahu pojmu „nezávislost“ jak soudců, tak státních zástupců, které se v době polistopadového legislativního romantismu ustálilo jako bezbřehost nezávislosti a nárok na nevymahatelnost odpovědnosti za škodlivá rozhodnutí.
Problémů k řešení je ovšem více. Nejméně 15 let se mluví o potřebě reformy státního zastupitelství a s tím souvisejícím vydáním nového zákona, když ten současný existuje v novelizované podobě již od r. 1993. Všechny pokusy o prosazení reformy až dosud ztroskotaly. A je sice známo, že trestní řád z r. 1961 zasluhuje zásadní rekodifikaci, ale až dosud úplný nový zákon do Poslanecké sněmovny nikdo nedoručil. Pokračuje příštipkaření stále dalšími novelizacemi. Důvodné jsou i stále silněji zaznívající úvahy o nutnosti překreslit mapu územního rozmístěni soudů.
Kromě toho, že za vládnutí koalice Spolu došlo k zásadní novelizaci trestního zákoníku, se řešily příležitostné problémy jako platové podhodnocení justičního úřednictva nebo spory o výši platů soudců a státních zástupců. Ale na komplexní analýzu stavu resortu a vytvoření koncepce nápravných opatření nebyl čas, resp. věrchuška nepociťovala potřebu něčím takovým se zabývat. Ale ani opozice, která nemusela čelit tlaku záplavy operativních úkolů, nepřipravila koncepci nápravných opatření v resortu spravedlnosti.
Za těchto okolností nový ministr – ať to bude kdokoli – si zaslouží podporu veřejnosti, pustí -li se do koncepční nápravy stavu resortu. Nebude to mít lehké.
