Článek
Ondřej Neff okomentoval dne 9. července 2026 (viz 1/) na Neviditelném psu výsledek rozdvojené české účasti na summitu v Ankaře jako úspěch dvou vítězů. Jeho článek rozhodně stojí za přečtení. Nevěnoval se ale „zážitkové“ náplni účasti členů výpravy, i když je jistě nedílnou částí jejich soukromého hodnocení akce.
Uniklo mu proto nesporné a svým způsobem kuriozní třetí vítězství: zážitků paní Moniky Babišové, které se dostalo příležitosti pohovořit s prezidentem Donaldem Trumpem. Přeji jí to, ale současně vidím náběh její účasti na „švejkolandský“ ráz české účasti. Výpravě předcházelo několik dní dohadů o složení výpravy, během nichž jsme se z oficiálních zdrojů dovídali, kdo poletí do Ankary. V žádné zprávě z úřadu Petra Macinky se její jméno nevyskytovalo. Neuvedla je ani Česká televize ve zpravodajství vpředvečer. Její účast neuvedla do pohybu pera vždy dobře informovaných novinářů. Jak je zřejmé z mého článku z 5. července 2026 (viz 2/), úplné utajení se nezdařilo. Přece jen z internetu proskočily nějaké neurčité informace, na které bylo možné navázat.
To je na věci nejhezčí: o účasti paní Moniky Babišové téměř nikdo nevěděl, možná ani nebyla oficiální členkou delegace, ale přesto se jí podařilo promluvit s nejmocnějším mužem planety. Žasnu nad dovedností pořadatelů výpravy, kterým se podařilo její cestu předem téměř dokonale utajit. Neuvedení v oficiálním seznamu, poskytnutém veřejnosti, je snadno vysvětlitelné: příslušní úředníci ji prostě neuvedli. Ale nechápu, jak se podařilo umlčet novinářskou obec, která jistě o události věděla, a přesto zachovala disciplinované mlčení. Je to nebývalý úkaz.
1/Neviditelný pes 9.7.2026: Dva vítězové, jeden poražený
2/můj blog Švejkolandské tažení do Ankary: cherchez la femme
