Článek
Již dávno jsem přestal myslet na škody, jež jsem kdysi utrpěl trestnou činností, kterou příslušné orgány nikdy nevyšetřily. Při hledání pomoci proti jejich netečnosti jsem nakonec narazil na pana Johna Boka, disidenta, přítele Václava Havla, hlavně předsedu Spolku Šalamoun. Vtáhl mě do spolkové činnosti, která se časem stala hlavní náplní mého života. Od té doby se zabývám pokusy o nápravu křivd, které mně původně cizím lidem způsobili zločinci nebo orgány činné v trestním řízení. Mému postavení se oficiálně říká „občanský aktivista“, sám se označuji za justičního potížistu.
Posouzení užitečnosti života justičního potížisty přenechám jiným. Pro sebe si nejvíce cením skutečnosti, že tři ženy, propuštěné podmíněně z výkonu trestu na můj návrh, využily zkrácení trestu a přivedly na svět krásná miminka. Kdyby musely odpykat tresty do konce, možná by pak měly potíže s otěhotněním.
Žádné výsledky v činnosti justičního potížisty nevzniknou samy od sebe. Mimo jiné jsou výsledkem jednání s držiteli moci. Jednání s nimi jsou o to snazší, čím vyšší je společenský prestiž justičních potížistů v dané době. Z tohoto hlediska se mi zdá, že od Listopadu 1989 se původně příznivá situace stále zhoršuje. Povídání o významu občanské společnosti v pojetí Václava Havla se postupně stává vyprázdněným pojmem.
Nestihl jsem již etapu využívání podpory Spolku Šalamoun panem prezidentem Václavem Havlem, přítelem předsedy Johna Boka. Zato vzpomínám jako na zlaté časy na „panování“ pana prezidenta Václava Klause, který měl pro naši činnost velké porozumění a vedl si skvěle jako nositel pravomoci udělovat milost. Zúčastnil jsem se řady jednání buď přímo s ním, nebo s jeho blízkými spolupracovníky, pány Ladislavem Jaklem a Jiřím Weiglem. Vstřícnost personálu kanceláře vůči nám šla tak daleko, že jsem nenarazil na odpor u znepokojené sekretářky, když jsem s sebou přivedl pravomocně odsouzenou vražedkyni, pro kterou jsme prosili o milost. Úřednice se až dodatečně dověděly, že mohly mít strach, když jsem dívku nechal chvíli v jejich péči. Určitě jsme zdaleka neuspěli se všemi žádostmi o milost, které jsme na Hrad přinesli, ale v žádném případě jsme si nemohli stěžovat, že naše podání nikdo nečetl, jak tomu stále častěji bývá u jiných státních úřadů.
Po vypršení mandátu pana prezidenta Václava Klause se „zlaté časy“ pro nás na Hrad nevrátily. Jediný pokus spolku Chamurappi o vyprošení milosti u pana prezidenta Miloše Zemana skončil trapasem. Pan prezident propásl příležitost ušetřit nevinnou ženu sedmiměsíčního pobytu ve věznici. Odtamtud ji ale nakonec vyprostil Nejvyšší soud ČR a později se domohla zprošťujícího rozsudku. Je to důkaz, že jsme se zastali správného člověka. O tehdejších poradcích pana prezidenta se nebudu vyjadřovat.
Pro mne pokračovaly „zlaté časy“ externí součinnosti s panem exprezidentem Václavem Klausem a jeho Institutem Václava Klause podporou jeho snah o potírání soudcokracie. Znám proto nejen krásný výhled na Prahu z prezidentovy kanceláře, ale i příjemné prostředí „zámečku“ na Hanspaulce. S panem exprezidentem Václavem Klausem jsem stále v občasném spojení. Zatímco mi poslanci neodpovídají na maily, právě včera jsme si vyměnili názory. Pro úplnost dodávám, že ani na Hradě, ani na „zámečku“ jsem nikdy nepotkal pana Petra Macinku, ani jsem neslyšel jeho jméno. Až po volbách jsem poprvé slyšel, že snad byl spolupracovníkem pana prezidenta.
Pokud jsme chtěli mít jistotu, že podnětům k podání stížnosti ministra pro porušení zákona se dostane náležité péče, v důležitých případech bylo nutné vnutit se k jednání s ministrem nebo prvním náměstkem. Vystřídala se jich celá řada a jejich vztah k nám byl různý, nikdy však zásadně odmítavý. Od převzetí správy ministerstva spravedlnosti Hnutím ANO 2011 byla nevýhodou krátká životnost ministrů, kteří měli vysokou odbornou úroveň a byli vůči nám vstřícní. Zvláštní je případ ministryně Marie Benešové, kterou jsem nikdy nežádal o přijetí, ale paradoxně podala nejvýznamnější stížnost o porušení zákona, o kterou jsem kdy žádal. Stížnost byla úspěšná: dva nevinní mladí muži se nakonec domohli pravomocného zprošťujícího rozsudku.
Příchod vlády pana Petra Fialy pro mne znamenal návrat pana ministra Pavla Blažka, s nímž jsem v době jeho prvního mandátu míval dobrý vztah. První setkání s ním v jeho druhém mandátu dne 23. srpna 2022 proběhlo v srdečné atmosféře, ale bylo poslední a nezdařilo se pak nic z toho, o co jsem žádal písemně. Ano, jednali jsme spolu chvíli ještě 5.prosince 20024 v Poslanecké sněmovně, ale dle mého soudu z jeho strany šlo o „divadélko“. Jednání s paní ministryní Evou Decroix bylo příjemné, ale na první rozhovor jsme již nenavázali, protože vláda odstoupila krátce po něm.
V době nástupu vlády pana Andreje Babiše již hlavním předmětem mého zájmu byly pohromy, .které padly na zlínské podnikatele bratry Lebánkovy. Hlavně to je „kauza Jesenice“ – případ brutálního vydírání, spojeného se způsobením likvidačních škod. Příslušné orgány se dosud nevypořádaly s řádným vyšetřením případu na základě trestního oznámení z 8.prosince 2020. Před soud se dostal pouze zadavatel vydírání, recidivista Roman Šulyok, odsouzený k trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku, a jeho pomocník Lukáš Loučka, který si vysloužil podmíněný trest. Ostatní spolupachatelé se dle mého laického hodnocení zatím těší ochraně příslušných orgánů, které se snaží dopřát jim promlčení. Ale o „kauze Jesenice“ jsem již toho napsal hodně, nebudu tedy pokračovat. Vše se dá snadno dohledat na mém blogu.
V tíživé situaci jsem se rozhodl hledat politickou podporu u poslanců vládních i opozičních. Došel jsem ale k překvapivému poznání, že tato elitářská komunita vytvořila bublinu, jejíž příslušníci se věnují svým nenávistným „bojovým“ hrám a nenechávají se ničím jiným vyrušovat. Zásadně neodpovídají na e-mailové pokusy o navázání jednání. Nectí pravidla formální zdvořilosti, takže si nenajdou ani chvilku na jednoznačné odmítnutí či omluvu. Stále znova se mi z paměti vybavuje komentář paní poslankyně Evy Decroix k manifestaci na Staroměstském náměstí o účastnících jako o svoloči a o jejím podivení nad volební prohrou: poslance zajímá svoloč jen do té chvíle, než odevzdá volební lístek. Tímto přístupem si ovšem svoloč jako voliče odpuzují.
Jedinou kladnou skutečně významnou výjimkou byl poslanec Jiří Mašek (ANO), který jako předseda komise pro dohled nad GIBS dosáhl zlepšení vztahu GIBS ke mně jako k zmocněnci poškozených.
V současnosti se do mého zorného pole dostaly hlavně dvě poslankyně, kterým možná dělá starosti vidina potíží bývalé ministryně obrany Vlasty Parkanové. Především to je bývalá ministryně obrany a původkyně nápadu na vystoupení ČR z Organizace spojených národů, Jana Černochová, vynikající zprostředkovatelka obchodů zbrojařského průmyslu. S žádostí o rozhovor jsem ji poprvé oslovil 29.ledna 2026, samozřejmě e-mailem, protože jinou možnost nemám. Na vizitce, kterou jsem kdysi od ní dostal, a na soukromých internetových stránkách uvádí pouze neplatné číslo mobilu asistentky. Oslovení jsem několikrát opakoval. Můj počáteční zájem byl spíše soukromý: hledám radu ve věci jakési nepříjemnosti, kterou jsem způsobil. Ale časem přibyl zájem pracovní a později i politický. Z jednání se mnou jí nehrozí žádná nepříjemnost. Možná by se nakonec mým malérem pobavila. Jediným výsledkem, kterého jsem dosud dosáhl, byl telefonický rozhovor s její asistentkou dne 17.dubna 2026. Ale ani ten nevedl k prolomení mlčení. Teď mlčí poslankyně i asistentka.
Dnes jsem náhodou vyslechl část promluvy nového pražského arcibiskupa Stanislava Přibyla, který volal po budování mostů mezi lidmi. Řídím se ve své činnosti touto zásadou odjakživa. Ale paní poslankyně ho asi neslyšela. Není mi známo, že bych jí někdy ublížil. Až na jednu návštěvu kdysi dávno v její poslanecké kanceláři jsem s ní nikdy neměl nic společného. Je zřejmé, že jí nestojím ani za jednoznačné sdělení, že se mnou nechce mluvit, natož za vysvětlení důvodů. Její mlčení je urážlivé. Jedná se mnou jako s vyvrhelem. Marně přemýšlím, co hrozného jsem provedl, že se mnou takto zachází. Nic takového jsem nezažil při jednání s jinými, skutečně významnými osobnostmi. Zlobí mě to tolik, že jsem se rozhodl postěžovat si veřejnosti-možným budoucím voličům.
V souvislosti s činností justičního potížisty se na mne obracejí lidé různého druhu. Některé musím odmítnout, ale nedovolím si nezdvořilost ani vůči podezřelému z vraždy.
Druhou poslankyní ODS v mém zorném poli, kterou možná ve snech straší Vlasta Parkanová, je bývalá ministryně spravedlnosti pí. Eva Decroix. Přijala mě krátce po nástupu do úřadu a nechala se zasvětit do mých požadavků vůči ministerstvu. Jednání s ní bylo příjemné, ale poslední. Vláda odstoupila dříve než jsem předpokládal. Paní poslankyně mi také neodpověděla na pár pokusů o navázání komunikace. Opět nemám jinou možnost než cestu přes parlamentní internetovou adresu, bez záruky, že maily skutečně vyzvedává. Vlastně po ní nic významného nechci, takže její mlčení mě tolik nepohoršuje. Doufám, že hráz netečnosti jednou prolomím.
Zatím ale vkládám naděje do působení pana ministra Jeronýma Tejce, s kterým jsem již kdysi měl co do činění a mám ho za slušného a kompetentního člověka. Věřím, že najde cestu k napravení hlav ochránců „jesenických“ zločinců, i když nemá přímou pravomoc. Případ je ale natolik závažný, že z obecně politického hlediska by se do něj měl vložit i pan předseda vlády, zvlášť, když je přímým nadřízeným ředitele GIBS a nepřímým nadřízeným nejvyšší státní zástupkyně. Není přece možné, aby se v právním státě orgány činné v trestním řízení zasazovaly o promlčení trestnosti organizované skupiny pachatelů hrůzostrašného vydírání slušných lidí, spojeného s obrovskou majetkovou újmou. Netěší mě, že zvyšuji nároky na pana Andreje Babiše, na jehož tváři vidím stopy strádání z přepracovanosti. Zatím se ke mně od jisté doby chová nepřátelsky, ačkoli tradičně odmítám jeho hypotetický střet zájmů jako důvod k vypuzení z politického života, a kauzu „Čapí hnízdo“ prohlašuji za ostudu české justice. Ale v zájmu strádajících chráněnců spolku Chamurappi nemohu ustat v naléhání na něho.
