Článek
Zasévání dětského smíchu do polí, zapomenutý rituál ve Vartenberku
Období konce zimy a začátku jara bylo pro obyvatele starého Vartenberku časem, kdy se lámaly síly. Zásoby ve sklepích se tenčily, těla byla unavená chladem a v lidech se mohl snadno usadit neklid a strach, zda nová úroda vyroste a zda rodina přežije další rok. Systém tehdejší doby se snažil lidi ochromit úzkostí z nedostatku. Naši předkové pod Ralskem ale znali tajemství, jak tuto těžkou energii zlomit. Věděli, že příroda nereaguje jen na motyku a pluh, ale především na lidskou radost a čistou energii dětí. Kolem svátku svatého Josefa, kdy se poprvé otvírala země k jarní orbě, se ve městě a okolních samotách držel nádherný zvyk. Když sedlák poprvé vyvedl koně na pole podél toku Ploučnice, aby vyoral první jarní brázdu, nešel sám. Podle vartenberského zvyku s sebou musel vzít ty nejmladší členy rodiny – malé děti. Ty se vnímaly jako bytosti nejblíže božskému zdroji, čisté, ještě neposkvrněné starostmi dospělého světa. Hospodyně ráno před odchodem na pole upekla ze zbytku loňské mouky malé sladké vdolečky vytvarované do podoby skřivanů nebo holubiček. Když pak sedlák vyoral první brázdu, děti dostaly tyto „pečené ptáčky“ do kapes a jejich úkolem bylo rozběhnout se po čerstvě rozorané hlíně, smát se, tleskat rukama a házet kousky pečiva ptactvu, které se slétalo za pluhem. Dospělí tehdy věřili, že dětský smích, dupání malých nohou do hlíny a jejich čistá radost probouzejí spící zemi z černé zimy mnohem silněji než jakékoli lidské úsilí. Když pole nasálo tuto čistou dětskou energii, věřilo se, že úroda bude chráněna před krupobitím, suchem i plísněmi. Tímto rituálem lidé doslova zasévali naději. Strach z hladu a budoucnosti se rozplynul v momentě, kdy celá rodina stála na kraji pole, tleskala dětem a sledovala jejich čisté štěstí. To nejkrásnější na tomto zvyku bylo, že rodiny, které samy neměly žádné pole, třeba chudí tkalci z podhradí, posílaly své děti na pole k velkým sedlákům. Sedláci je vítali s otevřenou náručí. Věděli, že smích chudého dítěte má pro úrodu stejnou posvátnou váhu jako smích jejich vlastních synů a dcer. Na konci dne pak všechny děti seděly společně na mezích, hospodář jim naléval mléko a rozděloval koláče. Chudoba a sociální rozdíly přestal na tu chvíli existovat.
