Článek
Štědrý den ve starém Vartenberku na sklonku Rakouska-Uherska byl dnem nejhlubší mystiky, kdy se každý obyčejný úkon proměňoval v posvátný rituál. Celé město pod Ralskem, sevřené prosincovým mrazem, žilo v tichém očekávání. Život v německých i českých chalupách se od ranního svítání do půlnočního zvonění řídil přísnou geometrií zvyků, které měly chránit rodinu, hospodářství a uctít památku předků.
Štědrodenní ráno nezačínalo shonem, ale hlubokým klidem. Od samotného probuzení platil pro všechny přísný půst, dospělí nesměli jíst nic, děti dostaly nanejvýš kousek suché vánoční štoly (Weihnachtsstollen), kterou hospodyně pekla už na druhou adventní neděli a nechat ji týdny zrát.
Ve světnici nesmělo zůstat nic, co by připomínalo těžkou celoroční práci. Kolovraty a tkalcovské stavy, které živily většinu vartenberských rodin, musely být kompletně schované na půdě nebo zakryté bílým plátnem. Věřilo se, že pokud by v tento den zůstalo rozdělané předení, přineslo by to do domu neštěstí.
Hospodář hned ráno obcházel statek. Štědrý den byl dnem, kdy se muselo dostat stejné úcty lidem i zvířatům. Dobytek v podhradí dostal lepší krmení a čerstvou slámu.
Kolem poledne přinesl otec z ralských lesů jedličku nebo smrček. Tradice vánočního stromku (Christbaum) byla v Sudetech hluboce zakořeněná. Stromek se nezdobil kupovanými věcmi. Děti na větve věšely červená jablíčka, pozlacené vlašské ořechy, figurky z pečeného těsta a sušené křížaly. Na vrcholek se dávala slaměná hvězda.
Než se setmělo, hospodyně s dětmi obešla zahradu a břeh Ploučnice. Do vody se házel kousek chleba, aby řeka na jaře netrhala břehy a neničila domy. Ke kmenům ovocných stromů se sypala trocha mouky a zbytků od přípravy večeře, aby v příštím roce hojně rodily.
Jakmile na obloze nad Ralskem vyšla první hvězda a z kostela sv. Zikmunda zaznělo večerní klekání, rodina se sešla ve vytopené světnici. Jediným zdrojem světla byly svíčky na adventním věnci visícím od stropu a plameny z kachlových kamen.
Pod ubrus se dávalo trochu slámy (jako vzpomínka na jesličky) a několik mincí, které měly zajistit, že se rodiny v příštím roce neudrží chudoba. Na stole muselo být všechno jídlo připravené dopředu, hospodyně nesměla během večeře vstát od stolu, jinak by podle pověry v dalším roce slepice neseděly na vejcích.
Večeře byla prostá, ale sytá. Jako první se podávala tradiční luštěninová nebo zelná polévka. Hlavním chodem nebyl kapr, ale „Sauerbraten“ (hustá omáčka s knedlíkem a sušeným ovocem), sušené švestky s mandlemi a sladká kaše s medem. K pití se podávala teplá melta nebo místní vartenberské pivo. Jeden talíř se na stole nechával vždy prázdný – buď pro nečekaného poutníka z ralských lesů, nebo pro duše předků, kteří v tomto roce odešli.
Po večeři otec zazvonil na malý zvoneček. Pod stromkem děti nenašly hromady hraček, nejčastěji tam byly teplé pletené punčochy, křížaly, perníky a pro kluky ručně vyřezávané dřevěné figurky zvířátek z ralského dřeva. Poté se krájela jablka (hvězdička znamenala zdraví) a do misky s vodou se pouštěly lodičky ze skořápek ořechů se zapálenými svíčkami.
Před půlnocí se celé město opět probudilo k životu. Okna roubených domů zářila do mrazivé tmy. Sousedé s lucernami v rukou vycházeli ze svých domovů a křupajícím sněhem směřovali na náměstí ke slavnostně osvětlenému kostelu svatého Zikmunda na Půlnoční mši (Christmette). Zvědavé pohledy dětí i dospělých směřovaly k zámku Vartenberk, zda i hraběcí rodina Hartigů schází v kočáře oslavit příchod Spasitele společně se svými lidmi.
Profesor Rudolf Maximovič si k vartenberskému Štědrému večeru zapsal toto hluboké, nadčasové svědectví o lidskosti. „Když o Štědrém večeru utichly pily pod Rollbergem a mráz proměnil Ploučnici v tiché zrcadlo, lidé ve Vartenberku na okamžik zastavili čas. Krása těchto vánoc nespočívala v hojnosti darů, ale v té neuvěřitelné geometrii sdílení. Když hospodyně prostírala pro chybějícího hosta a hospodář nesl chléb zvířatům do zahrad, vyjadřovali tím nejvyšší zákon lidskosti: že nikdo a nic v tomto kraji nesmí zůstat v nejtemnější noci roku opuštěno. V té tiché cestě s lucernami na půlnoční mši, kdy se světla sousedů slévala v jeden zářící proud, byla skryta obrovská pospolitost. Dokud člověk dokáže rozsvítit světlo pro druhého a rozdělit se o svůj chléb s přírodou, zima nad lidskou duší nikdy nezvítězí.“
