Článek
Tento rituál se konal v noci na svatého Ondřeje 30. listopadu. Zatímco vnitrozemské tradice v té době mluvily o lití olova nebo věštění budoucnosti, ve Vartenberku se držel zvyk, který šel mnohem hlouběji k zemi a k lidské sounáležitosti. Říkalo se mu „Das Anklopfen der schweigenden Hand“ neboli Klepání mlčící ruky. V ondřejskou noc se mladí lidé a sousedé z města sdružovali do malých skupin. Jejich úkolem nebylo slavit v hostincích, ale vydat se na tichou obchůzku městem a okolními samotami. V úplné tichosti procházeli uličkami podél Ploučnice a směřovali k domům, o kterých celé město vědělo, že v nich žije někdo osamělý, starý tkadlec, kterému zemřela žena, nemocný dělník z pily nebo vdova, která v chudobě vychovávala děti. Když skupina dorazila k takovému domu, nikdo nevolal, nikdo nezpíval. Nejstarší ze sousedů přistoupil k oknu nebo ke dveřím a třikrát tichým, ale pevným způsobem zaklepal na dřevo. Poté celá skupina v naprostém tichu položila na zápraží u prahu malý dar, ošatku s jablky, kousek sušeného masa, čerstvě upečený koláč nebo březové poleno do kamen. Jakmile dar položili, okamžitě a bez jediného slova zmizeli ve tmě. Nesměli počkat na poděkování, nesměli ukázat svou tvář. Fungovala čistá, nezištná úcta. Když osamělý člověk uvnitř světnice uslyšel tato tři zaklepání a na zápraží našel dar, zaplavila ho obrovská vlna hřejivé energie. Nemusel vědět, kdo konkrétně mu dar přinesl. To nejdůležitější bylo samotné vědomí: „Nejsem sám. Moje pospolitost o mně ví. Moje existence má pro lidi kolem mě váhu.“ Tento moment měl neuvěřitelnou psychologickou a uzdravující sílu. Strach z nastávající zimy a deprese se vteřinou rozplynuly v tichém vědomí sounáležitosti. Profesor Maximovič si tento zvyk zapsal s poznámkou, že ticho občas léčí silněji než tisíce slov.
