Článek
Život v domech začínal ještě za tmy. Hospodyně musely zatopit v pecích a zadělat na velké martinské koláče a rohlíky plněné mákem či ořechy. Do trouby šla už porcovaná nebo vcelku připravená martinská husa, která se musela péct pomalu několik hodin, aby byla v poledne dokonalá. První ranní rituál dětí i hospodářů patřil obloze. Sledovalo se, zda Martin skutečně „přijel na bílém koni“. Pokud napadl první sníh, poddaní z vartenberského panství to brali jako definitivní potvrzení, že venkovní zemědělské práce pro tento rok skončily a začíná zimní režim. Okolo deváté hodiny dopoledne se město zaplnilo lidmi z okolních vsí. Svatý Martin byl v Rakousku-Uhersku oficiálním termínem pro vyrovnání závazků. Na vartenberské radnici, u správců panství nebo v hostincích se platily podzimní nájmy, úroky a daně, často i v naturáliích, například právě v podobě hus. Pro služebnictvo a děvečky to bylo emočně náročné dopoledne. Ti, kteří se s hospodářem nedohodli na prodloužení služby, si sbalili svůj skromný majetek do ranečků, převzali celoroční mzdu a loučili se. Dostávali také „martinskou výslužku“ (pečivo), která jim měla osladit cestu na nové působiště. V kostele svatého Zikmunda se sice nekonala největší roční sláva, ale dopolední mše svatá byla hojně navštívená. Lidé děkovali za úrodu a prosili o ochranu před nadcházející krutou zimou. Přesně v poledne se rodiny (často i s odcházející nebo nově nastupující čeledí) sešly u stolu. Hlavním chodem byla pečená husa se zelím a knedlíkem. Hlavy rodin poprvé slavnostně otvíraly a ochutnávaly mladé víno z podzimní sklizně, předchůdce dnešního Svatomartinského, případně se čepovalo silnější podzimní pivo z místních pivovarů. Zatímco dospělí po vydatném obědě odpočívali nebo debatovali se sousedy, děti měly plné ruce práce. Doma s rodiči či staršími sourozenci dokončovaly ručně vyráběné papírové lampiony a lucerny. Do nich se upevňovaly svíčky. V německých školách ve Vartenberku se odpoledne často nacvičovaly martinské písně na večer. Lidé korzovali po náměstí, nakupovali u pekařů poslední sladkosti a muži v hostincích u dýmky rozebírali politickou situaci v monarchii nebo ceny obilí. Jakmile se začalo stmívat, sešly se děti z celého Vartenberku na smluveném místě – často u školy nebo kostela. Za doprovodu učitelů, rodičů a někdy i městské dechové kapely se vydal na cestu zářící průvod. Děti zpívaly tradiční písně jako „Ich geh mit meiner Laterne“ (Jdu se svým lampionem). Průvod procházel ulicemi podél řeky Ploučnice a vytvářel magickou atmosféru. Na konci průvodu, často na náměstí se zapaloval symbolický oheň. Zde se odehrávalo krátké divadelní představení – jezdec na koni představující svatého Martina potkal promrzlého žebráka a mečem rozetnul svůj červený plášť, aby ho podaroval. Děti poté dostaly sladké martinské rohlíky. Zatímco děti šly spát, pro dospělé den zdaleka nekončil. Ve vartenberských hostincích vypukly martinské taneční zábavy. Vzhledem k tomu, že čeledíni měli v kapse celoroční mzdu a sedláci zaplacené nájmy, teklo pivo i víno proudem a tancovalo se dlouho do noci. Byla to poslední možnost se bujaře bavit před nadcházejícím čtyřicetidenním adventním půstem, který tehdy lidé brali velmi vážně.
