Článek
Oslavy Dušiček (Allerseelen) a předcházejícího svátku Všech svatých (Allerheiligen) měly ve Vartenberku na přelomu 19. a 20. století i za první republiky velmi ucelený, vážný a komunitní ráz. Celé městečko se v tyto dny proměnilo v jedno velké pietní místo, kde se stíraly rozdíly mezi bohatými měšťany a chudými tkalci. Přípravy začínaly už několik dní předem. Vartenberk měl výhodu, že jeho historický hřbitov obklopoval přímo farní kostel svatého Zikmunda, který stál v srdci města pod zámeckým vrchem. Místní rodiny se vydávaly na hřbitov čistit náhrobky od spadaného listí a mechu. Protože v té době neexistovaly plastové dekorace, hroby se zdobily výhradně přírodními materiály z okolních lesů pod Ralskem. Typické byly věnce z jedlového chvojí, šišek, mechu a vřesu, doplněné o sušené květy často slaměnky. Bohatší rodiny kupovaly voskové svíce v papírových krytech, chudší vyráběly lojové kahanectví. Hlavním bodem celoměstských oslav bylo odpolední procesí na hřbitov, které se konalo 2. listopadu. Průvod vycházel z kostela sv. Zikmunda vedený místním farářem v černém smutečním rouchu, za nímž kráčeli ministranti s křížem. Procesí obešlo celý hřbitov. Kněz se modlil za duše v očistci a vykrápěl hroby svěcenou vodou. Obyvatelé města stáli u svých rodinných hrobů, drželi zapálené svíce a společně zpívali německé pohřební a kajícné písně. Zvláštní pieta byla věnována hrobkám významných vartenberských měšťanů a kněžským hrobům. Jedním z nejkrásnějších lokálních zvyků bylo pečení „dušičkového chleba“ (Seelenbrot nebo Seelenzöpfe). Šlo o podlouhlé pletence z kynutého těsta, které se sypaly mákem a cukrem. Věřilo se, že každá modlitba za mrtvého může pomoci vyoupit jednu duši z očistce. Městská chudina, starci a děti z chudých tkalcovských rodin v podhradí obcházeli domy bohatších měšťanů na náměstí a u kostela. Modlili se za zemřelé členy těchto rodin a jako odměnu dostávali právě toto pečivo, případně jablka nebo drobné mince. Jakmile se setmělo, Vartenberk se ponořil do zvláštní atmosféry. Celý hřbitov u kostela sv. Zikmunda zářil stovkami drobných plamínků, které se zrcadlily v oknech domů pod hřbitovní zdí. Lidé věřili, že v noci z 1. na 2. listopadu vystupují duše z očistce, aby si na chvíli odpočinuly od svých muk. Doma u stolu se proto udržoval zvyk nechávat na stole misku s mlékem nebo máslem, věřilo se, že si tím duše „potírají popáleniny“ z očistcového ohně. V lampách se místo oleje pálilo máslo, aby duše měly světlo. Rodiny trávily večer společnou tichou modlitbou v kruhu nejbližších, hlasitá zábava nebo pití v hostincích byly v tyto dny tabu. Po roce 1918 získaly Dušičky ve Vartenberku nový, velmi bolestný rozměr. Téměř každá rodina ve městě ztratila v první světové válce syna, otce nebo bratra. Ústředním bodem piety se proto stal nově vybudovaný pomník padlým vojákům (místním německým rodákům). Na Dušičky u něj město a místní veteránské spolky rozsvěcovaly velké svíce a pokládaly k němu věnce, což propojovalo náboženský svátek s kolektivním smutkem celé tehdejší komunitní komunity.
