Článek
Solidarita ve Vartenberku za třetí říše.
Druhá světová válka přinesla do zámku Vartenberk a okolí Stráže pod Ralskem chladnou realitu nacistického režimu. V té době zde vznikly pobočné zajatecké a pracovní tábory. Jeden přímo na zámku, kde se třídily ukořistěné archivy z celé Evropy, a druhý v areálu u Střelnice. Zdejší obyvatelé, přestože byli pod přísným dohledem německého aparátu, dokázali skrze drobnou, ale vytrvalou sousedskou pomoc a solidaritu prolomit chladnou mašinerii systému. Zatímco strážní na zámku hlídali, aby vězni tvrdě pracovali při katalogizaci stovek bedren s archiváliemi, místní obyvatelé uplatňovali nepsanou dohodu solidarity. Protože vězni trpěli podvýživou, lidé z podhradí, kteří chodili kolem zámku nebo pracovali v jeho blízkosti, začali na předem domluvených místech, ve křoví podél zámecké cesty, za výklenky zdí nebo u kaple, záměrně nechávat kousky chleba, brambory nebo jablka zabalené v čistém papíře. Vězni, kteří vynášeli odpad nebo pracovali na údržbě areálu, tyto „zapomenuté“ balíčky potají sbírali. Celé město o tom vědělo, ale nikdo vězně neudal. Lidskost stála nad hrozbou přísných trestů. Zámecký archiv fungoval jako obrovská křižovatka papíru. Vězni z různých koutů Evropy toužili dát vědět svým rodinám, že stále žijí. Obyvatelé Stráže, kteří byli do archivu nasazeni na pomocné práce nebo tam dodávali materiál, fungovali jako živí poslové a tichá pošta. Riskovali koncentrační tábor pro sebe i své rodiny, ale tajně přebírali od vězňů motáky a dopisy. Ty pak vynášeli ven v botách nebo pod oblečením a tajně je posílali skrze spolehlivé lidi dál. Tímto způsobem udržovali v lidech za zdmi zámku tu nejdůležitější jiskru a naději. Tábor u Střelnice ubytovával zajatce a starší veterány, z nichž mnozí v letech 1914–1918 bojovali v uniformách Rakouska-Uherska. Starší pamětníci ve Stráži v nich neviděli nepřátele, ale lidi se stejným osudem, kteří kdysi krváceli za stejného císaře. Místní sedláci je potají zásobovali tabákem, teplým oblečením na zimu a občas i léky, které v táboře zoufale chyběly. Když tito vězni vykonávali nucené práce na opravách městských cest nebo v lese, místní lidé je schválně nechávali odpočívat, nosili jim teplou meltu k pití a hlídali, zda se neblíží kontrola. Režim se snažil lidi paralyzovat strachem ze smrti a trestů, aby ztratili soucit. Lidé ve Stráži se ale nenechali zlomit. Obyčejný kousek chleba schovaný pod kamenem u zámecké zdi byl v té době silnější než celá mašinerie Třetí říše. Byl to projev lidskosti v té nejčistší, nejriskantnější podobě.
