Článek
Průvod Barborek: Světlo v temných uličkách
Večer 4. prosince se vartenberské uličky podél Ploučnice zaplnily postavami, ze kterých šel malým dětem mráz po zádech i posvátná úcta. Byly to „Barborky“ – svobodná děvčata z města oblečená celá v bílém.
Dívky měly obličeje zahalené bílým závojem nebo pomučené moukou, aby je nikdo nepoznal. Kolem pasu měly uvázanou červenou stuhu a v rukou nesly lucerny a dlouhé metličky z březového proutí ozdobené stužkami. Procházely městem od chalupy k chalupě. Když vstoupily do světnice, nepromluvily ani slovo. Pouze tiše poklekly, pomodlily se a starší lidi pohladily po vlasech. Dětem, které byly hodné, daly sušené křížaly nebo ořechy. Pokud někdo zlobil, Barborka varovně šlehla metličkou o stůl.
Poněvadž je svatá Barbora patronkou horníků, ve Vartenberku (kde měla tradici těžba železné rudy na nedalekém Rollbergu a v okolí) drželi tento svátek ve velké úctě i místní havíři. Barborky proto často doprovázeli starší vysloužilí horníci s typickými ručními kahany, které symbolizovaly světlo chránící člověka v temnotě podzemí.
Tím nejdůležitějším rituálem, který se odehrával uvnitř rodin a který profesor Maximovič nejvíce vyzdvihoval, bylo řezání větviček. Brzy ráno na svatou Barboru odcházeli otcové rodin nebo nejstarší synové k divokým třešním či višním rostoucím na stráních pod Rollbergem. Hledali větvičky, které ještě spaly v hlubokém zimním spánku. Opatrně odřízli několik proutků a přinesli je domů. Větvičky se vložily do kameninového džbánku s vodou z Ploučnice a postavily se na stůl v hlavní světnici, přímo pod svatý obrázek.
Celá rodina pak měla za úkol se o větvičku starat, každý den jí měnit vodu a dávat pozor, aby na ni nepadl stín hněvu nebo hádek. Věřilo se, že pokud větvička do Štědrého dne vykvete bílými květy, přinese to do domu štěstí, zdraví a dívkám svatbu.
•Větvička svaté Barbory je zrcadlem lidského srdce. Ukazuje nám, že i v té nejhlubší zimě a zdánlivé smrti, kdy je celá příroda zamrzlá, v sobě život nosí skrytou sílu rozkvést. Potřebuje k tomu jediné, teplo domova a tichou, každodenní péči. Kdo ztratí trpělivost s uschlou větvičkou, ztratí brzy trpělivost i s lidmi kolem sebe. Tento svátek tak učil lidi ve Vartenberku vidět naději tam, kde zdánlivě nic nežije, a připomínal jim, že to nejkrásnější v životě potřebuje čas a láskyplné zázemí.
