Článek
Po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 a vzniku nové republiky vydaly úřady v Praze chladné nařízení. Ze všech měst a obcí musely neprodleně zmizet veškeré pomníky a symboly staré habsburské monarchie. Pro tehdejší vládní systém to byly jen kusy politického bronzu a kamene, které měly být roztaveny nebo zničeny. Jenže ve Vartenberku se na celou věc dívali úplně jinak. Pro místní obyvatele nebyl pomník císaře Josefa II., který stál na náměstí a připomínal jeho osobní návštěvu města z roku 1778, politickým symbolem. Byla to historická paměť jejich domova, svědek starých časů a tradic, na které byli hrdí. V roce 1923, kdy tlak úřadů a nařízení o likvidaci pomníku dosáhly vrcholu, uzavřeli obyvatelé Stráže další neprůstřelnou sousedskou dohodu, která chladný systém naprosto obešla. Namísto toho, aby pomník odevzdali k likvidaci nebo ho nechali rozbít, se Vartenberští rozhodli pro odvážný čin. V naprosté tajnosti zorganizovali tichý, noční průvod. Lidé z města se sešli pod rouškou tmy, pomník z náměstí opatrně sňali a společně ho přenesli v průvodu do bezpečí. Nikdo nikoho neudal, nikdo nepromluvil před úřady.. Úřady sice nařídil destrukci, ale narazil na neviditelnou zeď sousedské loajality. Kam ale ukrýt obří sochu, aby ji státní inspektoři nenašli? Strážští zvolili to nejsvětější místo ve městě a to kostel zasvěcený svatému Zikmundovi. S vědomím a tichým souhlasem místního duchovního sochu císaře Josefa II. doslova zazdili v útrobách kostela. Kostel se tak stal schránkou nejen pro duchovní víru, ale i pro uvězněnou historii města. Státní úředníci sice do Stráže přijeli, zkontrolovali prázdný podstavec na náměstí, zapsali si do svých tabulek splněný úkol a odjeli. Netušili, že paměť města žije dál, jen kousek od nich, skrytá za cihlovou zdí chrámu. Tento příběh má neuvěřitelnou mentální sílu v tom, jak dlouho ta tichá dohoda vydržela. Prošlo celé období první republiky, přišla druhá světová válka, divoký odsun německého obyvatelstva, a nakonec sedmdesátá a osmdesátá léta s masivní uranovou těžbou a příjezdem sovětské armády. Teprve v roce 2002, při rozsáhlé rekonstrukci kostela svatého Zikmunda, se socha císaře Josefa II. po neuvěřitelných 79 letech znovu našla. Sen a plán starých obyvatel Vartenberku z roku 1923 se tak splnil. Dveře se po téměř osmi dekádách otevřely a socha vystoupila z temnoty zpět na světě. Pro úřady byla socha jen politickým přežitkem ke zničení. Pro lidi to byl kus jejich identity. Tím, že ji ukryli, povýšili úctu k minulosti nad chladný zákon. Vartenberští tak zazdili císaře, aby zachovali jeho existenci pro budoucí generace.
