Článek
Mezi dvěma měšťanskými domy na kadaňském Mírovém náměstí je ulička s délkou 51 metrů a šířkou 66,1 centimetru oficiálně vedena jako nejužší pojmenovaná ulice v celém Česku. Slavný Maxipes Fík, po kterém nese jméno nedaleké nábřeží, by v této uličce neměl nejmenší šanci a zcela jistě by v ní uvízl.
Turisty láká rekord, ale místní obyvatele ještě na začátku minulého století spíš mrazilo v zádech. Katova ulička v sobě totiž nese jednu z nejděsivějších pověstí severních Čech, příběh o rouhavé jeptišce, zakázané lásce a duchu, jenž prý uličkou putuje dodnes.
Pověst o zazděné jeptišce
Legenda vypráví o mladé řeholnici z magdalenitského kláštera na Želině, obci ležící kousek za Kadaní. Dívka měla srdce plné vášně a slib čistoty jí přišel jako pouto, jehož se dřív či později zbaví. Osudným se jí stalo setkání s Ignácem Kaylem, posledním kadaňským katem. Poměr mezi řeholnicí a mužem tak nízkého společenského postavení, jakým kat v tehdejší době byl, představoval dvojí prohřešek. Proti víře i proti mravnímu řádu města.
Když se tajný vztah provalil, potrestali církevní hodnostáři dívku způsobem, jaký si dnes sotva dovedeme představit. Zaživa ji zazdili do kamenné stěny uličky, kudy kat denně procházel za svým řemeslem. Od té chvíle se prý v uličce ozývá tichý pláč a škrábání nehtů o zeď, hlavně v pozdních nočních hodinách, kdy náměstí utichne a kroky náhodného chodce se rozléhají mezi domy. I kat podle vyprávění, po smrti zůstal svázán s místem svého tajného štěstí a bloudí uličkou jako toulavý, trýzněný stín, věčně hledající ženu, o niž přišel.
Kadaňské hradby
Skutečná cesta kata
Historická fakta jsou přitom stejně zajímavá jako pověst sama. Katova ulička vznikla už na počátku 14. století jako součást nejstaršího pásu kadaňského opevnění. Spojovala prostor náměstí s hradebním parkánem a v případě obležení sloužila jako rychlá únikovka pro obránce města. Zároveň fungovala coby stoka, kudy z náměstí odtékala přebytečná voda z požárních nádrží.
Své jméno ovšem získala podle toho, k čemu skutečně sloužila. Kat sídlil mimo hradby, jelikož mu jeho řemeslo bránilo bydlet přímo ve městě i vstupovat hlavními branami. No a když měl vykonat rozsudek, tak prošel touto úzkou spojnicí na radnici, kde mu úředníci předali odsouzeného, kterého si poté odvedl na popraviště.
Osud Ignáce Kayla
Postava kata z pověsti má reálný předobraz. Ignác Kayl skutečně žil a na konci 18. století obýval Katův dům, budovu stojící dodnes na hradebním parkánu kousek od uličky. Jeho řemeslo ale skončilo dřív, než sám čekal. Za vlády císaře Josefa II. prošlo soudnictví hlubokou reformou a Kadaň přišla o hrdelní právo. Kat tak ztratil práci, a to v době, kdy jeho profese byla společensky natolik izolovaná, že přechod na jinou obživu představoval úkol takřka bezvýchodný.
Katovské řemeslo totiž stálo po staletí na okraji společnosti. Lidé vykonávající tento druh práce platili za poskvrněné, stáli mimo běžný život měšťanů, a stejný osud potkal i jejich rodiny. Sousedé se s katem stýkali jen z nutnosti, jeho děti si hrály jen mezi sebou a mnohde platilo i pravidlo, že katovi podá ruku bez rukavice jen málokdo. Taková izolace znamenala, že kat obvykle ovládal pouze své řemeslo, a jakmile mu město odebralo jeho úřední úlohu, ocitl se doslova bez prostředků k obživě.
Kayl dožil v chudobě, opuštěný, což z něj v lidové paměti udělalo postavu tragickou dřív, než se stal hrdinou strašidelného příběhu. Kadaňský lid si tak z reálné postavy postupně vytvořil archetyp, muže, jehož profese ho vyloučila ze společnosti za jeho živobytí, a osud ho pak posmrtně proklel k věčnému bloudění.
Kosti pod dlažbou
Přestože archeologové celou uličku důkladně prohledali, nenašli žádné anomálie a už vůbec ne lidské kosti. Blízké okolí ovšem přineslo nález, dodávající pověsti přeci jenom určitý punc reality. Při opravě dlažby na Mírovém náměstí, jen pár kroků od ústí Katovy uličky, narazili archeologové na pět koster pocházejících z vrcholného středověku. Šlo ovšem o běžný hřbitovní nález z místa starého osídlení. A tak spojitost s legendou o jeptišce zůstává čirou spekulací.
Přesto právě takové nálezy živí obraznost obyvatel po generace. Jakmile lidé věděli, že se pod dlažbou kousek od strašidelné uličky skrývají staré kosti, nabízela se jim jednoduchá úvaha, totiž že jedna z nich patří právě té ubohé dívce z oblíbeného vyprávění. Fakta a fikce se tak propojily do příběhu, který dnes znají snad jen místní průvodci a lovci záhad. Hranice mezi skutečnou historií a lidovou tvořivostí tak zůstává v tomto případě stále nejasná.
Místo, kde se historie potkává s legendou
Kdo dnes touto mezerou mezi domy prochází, pocítí možná jen mírnou stísněnost z toho, jak blízko jsou stěny u sebe. Kdo ale zná celý příběh, jde uličkou trochu jinak, s vědomím, že pár metrů kamenné chodby skrývá něco víc. Skrývá se tu paměť města, střídavě krutá i něžná, která dodnes tiše dýchá ze starých stěn.
Zdroje
Soukromý archiv autora
cs.wikipedia.org/wiki/Katova_ulička
www.kultura-kadan.cz/cs/objekty/katova-ulicka.html
kadan.eu/pamatky/katova-ulicka/
chomutovsky.denik.cz/zpravy_region/katova-ulicka-kadan-20220227.html
