Článek
Jedna jednoduchá otázka v mobilní aplikaci: „Čím nahradit auta ve městě?“
Místo dopravního řešení se spustila lavina. Co když auto není problém - ale jen příznak? A co když to celé není o autech, ale o tom, jak jsme si zařídili život?
Jedno sobotní ráno, čistá hlava, zvuk aut za oknem a ve mně neklid. Ne ten existenciální, spíš takový ten typ, kdy víte, že něco by šlo dělat jinak, ale ještě nevíte co.
Stáhla jsem si do mobilu novou konverzační aplikaci - prý umělá inteligence, co se umí bavit o čemkoliv. Tak jo, řekla jsem si.
Napsala jsem: „Čím nahradit auta ve městě?“
Těšila jsem se na výčet: kola, tramvaje, teleport. Místo toho mi aplikace odpověděla: „Proč vlastně auto potřebujete?“
A hele. Něco se děje. Místo odpovědi jsem dostala otázku. Tak odpovídám:
- Vozím děti do školy.
- Do práce to mám daleko.
- Nákup se nevejde do batohu.
A umělá inteligence klidně dál:
„A proč je škola tak daleko?“
„A proč nemůžete pracovat tam, kde bydlíte?“
Z původního dotazu o autech jsme během dvaceti minut řešily pracovní trh, rozpad vesnické infrastruktury, centralizaci služeb a sociální osamělost.
V sobotu a dobrovolně.
Zní to jako sci-fi, ale bylo to až děsivě reálné. Třeba když jsem došla k myšlence, že kdybych měla v místě školu, práci i obchod, možná bych to auto ani nepotřebovala. Možná. Ale nemám.
A pak to přišlo:
Co kdybych žila v komunitě?
Pomáhali bychom si. Já navařím sousedovi, on sekne trávu. Já mu umyju okna, on mi půjčí sekačku. Zní to hezky - až na to, že já bych dělala řízky, on by namazal chleba. Trochu nepoměr.
A taky: kdo to bude řídit? Kdo to zaplatí?
Kdybychom neměli peníze, jen sousedskou výměnu, nevyčerpali bychom se všichni dřív, než by někdo snědl první krajíc?
Aplikace se tvářila chytře, ale já měla čím dál víc otázek. Proč kupujeme byty jako investice, ne jako domovy? Proč bereme půjčky na věci, které si nemůžeme dovolit? Proč říkáme „co je komu do toho, co si kupuju“, i když víme, že „to platíme všichni“?
Všichni jsme se nějak přizpůsobili systému, který z nás dělá neustále zaneprázdněné jednotlivce. Škola nás učí být výkonní, ale ne spolupracovat. Rodina nás vychovává k nezávislosti, ale ne vždy k ohleduplnosti. A společnost nám říká: starej se sám o sebe - ale přitom tě neustále porovnává s ostatními.
Už jsem dávno neřešila auta. Řešila jsem život. A přitom jsem si původně chtěla jen pokecat.
Tak teď nevím. Jestli si místo auta mám pořídit kolo, nebo komunitu. Jestli místo školy za rohem chci děti posílat do online výuky. A hlavně - jestli tuhle aplikaci používat i příště.
Protože když vám položí pár dobře mířených otázek, začnete přemýšlet víc, než jste čekali.
A možná, že právě to je ten největší luxus dneška. Mít čas přemýšlet.
