Článek
V osmnáctém a devatenáctém století se vypravovali přes Atlantik cestovatelé a přírodovědci. Ani ti neodolali kaktusovému okouzlení. Mezi lovce orchidejí, kaktusů a dalších botanických pokladů se zapsal i náš J. V. Frič.
Historie této rostliny je ovšem mnohem starší. Kaktus uctívali původní obyvatelé Ameriky jako božstvo. Staří Mexičané si zvolili největší kulovitý kaktus Echinocactus za posvátný oltář, u něhož se odbývaly oběti bohům. Dlouhé a pevné ostny jako meče přímo sváděly k tomu, aby se „oběti“ napichovaly na jejich hroty. Jiný kaktus, čikuli, měl narkotické účinky, které staří Indiáni dobře znali. Když se chystali na své divoké náboženské tance, omamovali se tímto kaktusem, dostávali se do tranzu. Rosarapa, mulato, sumani a další kaktusy měly poskytovat ochranu před zlými duchy, a dokonce před zlými lidmi. Kdo oloupil člověka s kaktusovým amuletem, umřel údajně šílenstvím. Ale když uvážíme, že k běžným trestům patřilo nabodnutí na ostny kaktusu, není divu, že leckterý dopadený zloděj zešílel hrůzou - z trestu.
Kaktusy se ve své vlasti dožívají vysokého věku a dorůstají závratné velikosti. Jsou to asketové, kteří snášejí nejkrutější podmínky. Kaktusy vyrůstaly odedávna na suchých, vyprahlých pouštích, jiné nacházel člověk ve vysokých horách, dokonce v oblasti ledovců. Tajemství přizpůsobivosti je v jejich pozoruhodném zevnějšku. V pouštích Arizony, Mexika a dalších zemí vydrží dlouhé měsíce bez vody. Dokonce i léta bez deště. Dužnatá osa kaktusů vytváří pletivo, jež je trvalou zásobárnou vody. Takový kaktusí obr obsahuje až třicet hektolitrů tekutiny. Když zůstane po vyčerpávajícím suchu jenom čtvrtina, rostlina stále ještě žije. Proti suchu je kaktus vyzbrojen. Listy zakrněly, a těmi, jak známo, rostliny ztrácejí vody nejvíce. Tvar jejich těla je kuželovitý nebo kulovitý. Tedy povrch minimální, obsah maximální. Ostny a žebra na těle kaktusu tvoří při kolmo dopadajících slunečních paprscích stín. Takže část se vždycky trochu ochlazuje. Kořeny má kaktus velmi mělké, zato je rozprostírá daleko kolem sebe. V pouštním písku, i kdyby hledal na metry hluboko, by se vody nedobral. Ale zaprší-li, posbírají kořeny vláhu ze širokého okolí hned ji zpracují na zásobárnu vláhy v dužnatém těle.
Staří Indiáni říkali kaktusům zelené studny, prameny pouští. V nejvyšší nouzi, kdy člověk zmáhal pouštní dálavy a zůstal bez vody, stačilo utnout vrcholek kaktusu a vyhloubit do dužiny jamku. Za chvíli se zaplnila zelenožlutou tekutinou nakyslé chuti. Byla osvěžující jako limonáda. Člověk s vyprahlým hrdlem a prázdnou zásobní láhví mohl ukojit největší žízeň a dojít pak až k vodě.
Dávní obyvatelé Střední, Jižní, ale i Severní Ameriky, ale především Arizony, Texasu a Mexika, uctívali tedy své kaktusy právem. A právem se bránili, když dobyvatelé tyto obry pouští káceli. Sbírat kaktusy i z přírodovědného zájmu nebylo tedy snadné a „lovcům“ hrozilo nebezpečí. Proto i cena kaktusů byla v Evropě zprvu závratná. Kdo je měl ve svých sklenicích, to už byl opravdu bohatý člověk. V první polovině devatenáctého století stál dovezený Ariocarpus tolik, jako by byl z ryzího zlata!
Teprve když se Evropané naučili kaktusy množit, stalo se jejich pěstování koníčkem širokých vrstev obyvatelstva. Pěstitelé se začali sdružovat, vyměňovat si zkušenosti i kaktusová semena, trumfovali se - jako všichni pěstitelé, komu se podaří přijít s krásnějším exemplářem. A kaktusy nesly pak jména těch, kteří je vypiplali.
Kaktusáři, to pak byla zvláštní kasta mezi zahrádkáři. Lidé skutečně „postižení“ svým koníčkem. Karel Čapek napsal v roce 1929 v předmluvě v knížce předního odborníka, chrudimského zahradníka a odborného publicisty O. Smrže o kaktusech:
„Kaktus zjeví svou krásu jen tomu, kdo s ním důvěrně a blízce obcuje. Pravý kaktusář má jen okno nebo stolek. To je jeho zahrada. Ale právě proto, že má málo místa, může strkat nos přímo mezi ostny nebo bradavky svých ježatých přátel, vážně sedících na miniaturním hrnečku. Na jednom čtverečním metru je možno pěstovati kaktusářskou zahradu ráje. Dnešní kaktusářská vášeň je sociálním úkazem. Je to veliká láska k přírodě, omezená na nejmenší prostor.“
A to platí dodnes. Přírody ubývá, rostliny se musí spokojit stále s menším místem. Ty malé kaktusy dovedou přinést mnoho radosti a potřebují opravdu málo místa.
Mimochodem, víte že jeden z kaktusů rodu Cerea nese jméno Zizkensis (=Žižkensis)? Ten kdysi přivezl J.V. Frič ze svých cest. Když ho poprvé spatřil kdesi v pampě, připomněl mu Žižkův palcát. Neváhal, přivezl jej a pokřtil po velkém husitském vojevůdci. A tady je původ toho, jak se dostal Jan Žižka na seznam pěstitelů kaktusů.
Když se konala v Londýně velká výstava kaktusů, autor katalogu byl velmi důkladný člověk. Pátral po původu druhů až po nejstarší časy. Tak objevil i Cereus Zizkensis. A protože nebyl přece jen důkladný do důsledků a také mnoho neznal z historie - alespoň ne z naší, došel k názoru, že kaktus vypěstoval Jan Žižka. A to také napsal do svého katalogu. Aby nebylo mýlky, místo původu: Trocnov v Čechách.
Kaktus, posvátná rostlina starých Inků, se dočkal nového rozšíření, nové slávy a obliby. Máte doma také své kaktusové okénko?
Zdroj:
Zajímavý článek z časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců č.2/ročník 26 (autor Petr Kettner)
Toulavá kamera 16.06.2024
