Článek
Hrajeme si každý den. Ale neříkejme tomu terapie
Představte si, že vedete skupinu, kde se lidé vyjadřují pohybem, rolí, improvizací. Pomáháte jim zpracovat emoce, najít sílu, překonat trauma. Ale pokud tomu říkáte „dramaterapie“ a nemáte magisterský titul, výcvik, stáž a požehnání shůry, můžete být v problémech.
Řešení? Přejmenujte to na „Hrajeme si každý den“ A jste z obliga. Zákon totiž neřeší obsah, ale název. Takže když se to nejmenuje psychoterapie, můžete dělat skoro cokoli. A to je, milé děti, kouzlo legislativy.
Prezident podepsal. Poradci poradili. A odborníci si přihřáli polívčičku
Novela prošla. Prezident ji podepsal. A odborníci, kteří ji připravovali, si oddechli. Mají své výhody, uzavřené kluby, prestiž. Jenže zapomněli na pár drobností:
- Neexistuje seznam metod, které jsou "vyhrazené".
- Není jasné, kdo to bude kontrolovat (živnostenský úřad? Bába z podatelny?).
- Chybí etický rámec, který by chránil klienta, ne jen diplom.
A tak se stalo, že pomáhat může každý, kdo umí přejmenovat svou službu. A ti, kdo prošli výcvikem, se jen tiše dívají, jak se jejich práce stává hrou na slova.
Takže jde o peníze? Ale kdepak. Jde o moc, prestiž a razítka
Ano, výcviky stojí stovky tisíc. Ano, trvají roky. Ano, jsou náročné. Ale to není to hlavní. Hlavní je, že systém nechrání kvalitu, ale formu. A když se kvalita nedá rozeznat od amatérismu, ztrácí se důvěra. A s ní i smysl celé profese.
Co s tím?
Možná je čas přestat se ptát, kdo má diplom, a začít se ptát
- Kdo pracuje eticky?
- Kdo má supervizi?
- Kdo nese odpovědnost?
- Kdo umí pomáhat - a ne jen vystupovat?
A možná je čas vytvořit rámec, který bude otevřený, ale bezpečný. Kde se nebude hrát na lepšolidi, ale na lepší pomoc.
(zdroj: napsáno pomocí umělé inteligence)
