Článek
Šalvěj lékařská je velice známá kořeninová i léčivá rostlina. Patří do čeledi hluchavkovitých rostlin.
Je to polokeř, a to proto, že její lodyhy jsou naspodu zdřevnatělé. Dorůstají výšky dvacet až sedmdesát centimetrů a starší rostliny tvoří mohutné košaté trsy. Listy jsou vejčité nebo kopinaté, na okraji vroubkované, s hustou žilnatinou. Jejich barva je matně zelená a stříbrošedá. Mají silnou kořennou vůni a aromatickou svíravě nahořklou chuť.
V červenci se na dvouletých výhoncích objevují fialové pyskaté květy. Vůni a chuť šalvějových lístků vytváří především éterický olej, který má ve složení velké rozdíly. Dále lístky obsahují třísloviny a hořčiny. pro své obsahové látky představuje šalvěj cennou léčivou rostlinu s protizánětlivými účinky.
Na rozdíl od heřmánku, který působí pouze povrchově, zasahuje šalvěj svými účinky do hloubky.
Šalvěj se také užívá vnitřně, a to proti pocení, při žaludečních chorobách a rovněž proti nežitům a trudovitosti pleti. Je také jednou ze složek léčivých rostlin, jejichž odvar se užívá k výplachům při výtoku z rodidel.
Při používání šalvěje podomácku je však nutná i určitá opatrnost. Již malé dávky jejích obsahových složek brzdí vylučování mléka při laktaci, velké dávky by dokonce mohly vyvolat otravu či potrat.
Šalvěj lékařská pochází z východního Středomoří, roste hlavně na území Dalmácie až po Makedonii.
Velmi brzy - snad již v devátém století - byla zanesena do střední Evropy. Dnes se pěstuje již téměř ve většině evropských zemí i v Americe, a to v četných kulturních odrůdách.
Jako koření a do léčivých čajů se sbírají čerstvé listy šalvěje během celého roku. Pro sušení je nejvhodnější sběr před rozkvětem. Listy sbíráme jen za suchého počasí, jinak snadno plesniví.
Sušíme je v tenké vrstvičce ve stínu při teplotách do 35 °C, aby silice nevyprchala, a uchováváme je drcené v dobře uzavřených kořenkách.
Šalvěj byla jako koření oblíbená odedávna. Kořenilo se jí už ve starém Římě, přičemž některé recepty se v kuchyni středomořských národů udržely až do dnešní doby.
I u nás bývala oblíbená jako koření.
Pietro Mattioli, který žil v 16. století nějakou dobu v Praze jako osobní lékař arciknížete Ferdinanda, doporučoval ve svém Herbáři připravovat pokrmy se suchou utlučenou šalvějí, neboť „jsou libé“. Ve středověku se používala hlavně při přípravě skopového a jehněčího masa, na šalvěji se dusilo i vepřové maso i kuře, a to často společně s mátou. Šalvěj se rovněž používala při přípravě ryb.
V Americe patří šalvěj k nejdůležitějšímu koření pro vepřové maso a klobásy, k sýru a rovněž k rybám.
V Anglii se šalvějí tradičně koření nádivky do kachny či krocana.
Ve Švýcarsku a severní Itálii se připravují tzv. „myšky“, což jsou listy šalvěje obalené v těstíčku a osmažené. Vyčnívající dlouhé listové řapíky připomínají myší ocásky.
U nás šalvěj z kuchyně téměř vymizela, až v poslední době se opět začíná vracet.
Šalvěj se stejně jako třeba majoránka používala také ke kořenění vína a rovněž se z ní dělal odvar používaný k mytí rukou při hostinách.
Šalvěj lékařská se množí buď semenem, nebo vegetativně z lodyžních řízků, které dobře zakořeňují i ve volné půdě. Semeno se vysévá v únoru až březnu do pařeniště, kde se předpěstují sazenice. Když dosáhnou výšky osm centimetrů, vysazují se na záhon do sponu 50×20 centimetrů.
Osivo můžeme také přímo vysévat na stanoviště koncem dubna a po vzejití rostlinky vyjednotit na uvedený spon.
Šalvěj je rovněž velmi pěkná okrasná rostlina, která se v zahradě hodí zejména do větších skalek.
Je i medonosnou rostlinou.
