Článek
Rodina, jak ji známe dnes, je výsledkem několikatisíciletého vývoje, podmíněného životními podmínkami a výrobními vztahy v příslušné etapě života lidské společnosti. Jde tedy o typický produkt nadstavby, jehož význam i jednotlivé prvky lze pochopit jedině v širokých historických souvislostech. Proto je třeba výkladu o problémech současné rodiny předeslat stručný přehled jejích předchozích fází.
Historické formy rodiny
První období vývoje člověka není dosud zcela objasněno. Předpokládáme pouze, že první lidé žili ve větších skupinách, hordách (stádech), které se stěhovaly z místa na místo podle toho, kde a jak nalezly dostatek potravy. Zbytky po těchto pralidech nacházíme roztroušeny již ve všech světadílech, a dokonce i u nás. Hordy nebyly dále diferencovány a existence rodiny je u nich prakticky vyloučena.
Ve starší době kamenné se objevuje člověk ovládající i některé primitivní druhy výroby, jež mu umožňovaly poměrně větší nezávislost na přírodě. Prvotní horda jako volné seskupení jedinců obojího pohlaví se začala upevňovat na základě společného původu. Vznikají rody, tj. skupiny pokrevně příbuzných osob, které současně představují společenskou i výrobní jednotku. Rody jsou již poměrně vyvinuté celky, v nichž dochází i k určité dělbě práce podle fyziologických znaků (podle stáří, pohlaví apod.). Rovněž sexuální život začíná být upravován, a to tak, že styk je neomezený pouze uvnitř rodu, zatímco mimo tuto skupinu přestává být obvyklý. Vzniká tzv. skupinové manželství.
Při rozmnožování v hordě i později ve skupinovém manželství nebyl nikdy určitě znám otec. Zato matka rozlišovala své děti od dětí jiných žen. Proto se rod začíná utvářet kolem žen; jedině žena byla směrodatná pro výstavbu společenské organizace založené na pokrevním příbuzenství. Toto období se nazývá matriarchát.
Okruh osob, jež tvořily skupinové manželství, se stále omezoval; jednotlivé odnože této příbuzenské pospolitosti se rychle osamostatňovaly, takže nakonec rodinu tvořily dvě osoby nestejného pohlaví - základ párového manželství. Ovšem manželské páry žily ve větších kolektivech, jež opět tvořily větší celky - rody. Úroveň výroby, nutná k uchování života, nedovolovala těmto párům, aby se osamostatnily úplně. V prvních dobách manželé spolu ani nebydleli a setkávali se jen příležitostně. teprve mnohem později se stalo obvyklým, že muž přicházel žít do rodu své manželky na delší dobu. manželské spojení samo bylo velmi volné. Děti náležely vždy do velkorodiny své matky.
Změna hospodářských podmínek, postupný vznik soukromého vlastnictví - zejména půdy - vedl k tomu, že podíl muže na zajišťování rodiny vzrůstal. jednotlivé rodiny se uvolňovaly z rodového svazku a osamostatňovaly se. Základní jednotkou přestává být rod a stává se jím rodina, sestávající z manželského páru a dětí, v níž rozhodujícího vlivu nabýval muž. Ke konci pospolité společnosti vzniká tedy patriarchát. Manželství se stává monogamním (tj. jeden muž má pouze jednu ženu) a mezi manžely se utužují pouta.
V otrokářské společnosti se jednak dokončuje proces upevňování rodiny pod mužovou nadvládou, jednak se objevují nové prvky rozšíření rodiny o pracovní síly - otroky. Období otrokářské společnosti je velmi dlouhé a rozpadá se na řadu časových úseků. I rodina prochází různými proměnami. Přežívají prvky skupinového manželství, pojem manželské věrnosti a výlučný vztah mezi manžely se prosazuje velmi zvolna. Volnost mimomanželských styků byla různě upravována a halena často i do náboženského roucha. Ovšem v ostatních rodinných vztazích, zejména ve správě majetku, se mužova nadvláda projevovala stále tvrději. Zatímco např. ve starém Egyptě se udržela ještě určitá rovnováha mezi pohlavími (manželské smlouvy uzavírali sami za sebe ženich i nevěsta), v mezopotamských kulturách (Babylónie, Asýrie) tuto smlouvu uzavíral ženich s nevěstiným otcem. Muž mohl dát manželku i děti na tři roky do otroctví; mohl manželku zapudit nebo se s ní dát rozvést za mnohem jednodušších podmínek než ona. V antickém Řecku - podobně jako v Římě - panovala již tuhá despotická monogamie, žena zde nabyla nikdy svéprávná, a ovdověla-li, přebíral nad ní vládu bratr nebo dokonce nejstarší syn. Žena nesměla vystupovat na veřejnosti ani před úřady. Muž ji směl kdykoliv vypudit z domu, kdežto ona mohla dosáhnout rozvodu jen velice složitým soudním řízením.
Manželství bylo možné jedině mezi svobodnými a dospělými občany. I když tehdejší zvykové i psané právo dovolovalo různé formy vztahů mezi manžely, zrovnoprávnění obou partnerů bylo vyloučeno. Otroci vůbec nesměli uzavírat manželství, z něhož vyplývaly závazky; bylo jim nejvýš dovoleno mít družku. Rozkladem otrokářské společnosti dochází i k rozpadu morálky manželských vztahů i vztahů mezi rodiči a dětmi.
Feudální společnost je proti otrokářské společnosti opět mnohem diferencovanější. Mizí třída otroků a na její místo nastupují nevolníci, jejichž postavení je v řadě ohledů volnější - zejména z hledisek, která sledujeme. Nevolník má svůj majetek, což mu umožňuje, aby založil rodinu i přes sociální závislost na vrchnosti, jež byla vlastním nositelem feudálního zřízení. Dále vzniká nová vrstva měšťanů, jejíž vliv postupně značně vzrůstá. Jednotlivé vrstvy mají řadu speciálních vztahů a názorů na manželství, ovšem v základních rysech se feudální manželství vyvíjí dvojím směrem:
V mimoevropských kulturách (Čína, Indie, arabské země) vede bohatství vládnoucí třídy k mnohoženství. Vztahy v takovéto manželské skupině jsou v různých zemích různé (např. měl muž jednu ženu hlavní, kterou mu vybrali rodiče, a řadu žen vedlejších, které si vybíral sám. Hlavní žena měla pak právně zajištěno výsadní postavení). V Evropě šel vývoj pod vlivem křesťanství k přísné monogamii (alespoň teoreticky), která vyvrcholila prohlášením manželského stavu za svátost a dogmatem o nezrušitelnosti manželského svazku po dobu života obou manželů. Manželství mohlo skončit jedině úmrtím jednoho z nich. I když praxe byla daleko snášenlivější než teorie a vytvořila řadu způsobů umožňujících dogma obcházet - v každé společenské vrstvě jiným způsobem - znamenal tento typ rodiny velké omezení svobody a jednání zejména pro ženu a neřešitelnost situací v případech, kdy společný život obou partnerů se ukázal nesnesitelným.
Kromě církevního dogmatu byla důležitým prvkem tmelícím rodinu závislost ekonomická. Rozvojem malovýroby (na selských usedlostech, v řemeslnických rodinách), ale i obchodnických rodinách se rodina stávala ekonomickou jednotkou, udržovanou a vydržovanou oběma manželskými partnery a jejich dětmi.
Církevní právo pokládalo za hlavu rodiny muže a ukládalo ženě povinnost poslušnosti. Postavení žen se sice postupně lepšilo, avšak mužova pravomoc nad ženou v různých formách trvala stále. Rovněž dětem ukládala křesťanská mravouka poslušnost vůči rodičům; i jejich moc nad dětmi se však zmírňovala, až se ustálila na právu výchovy, hmotného zabezpečení dítěte a na určení jeho budoucího povolání. Pokud jde o majetek, vytvořil feudalismus zvláštní instituci věna, tj. movitého i nemovitého majetku, který sňatkem přecházel do pravomoci manželovy. Majetek manželčin, který nebyl do věna zahrnut, zůstával nadále jejím vlastnictvím. Ovšem společenské normy omezovaly ženu ve volném nakládání i s tímto majetkem; praktický význam měl jedině v případě ovdovění, kdy nebyl zahrnut do pozůstalosti po zemřelém manželovi.
Změna společenského řádu koncem XVIII. a začátkem XIX. století přinesla i do manželských vztahů nové prvky. I když se prosazovaly velmi zvolna, vytvořily novou formu manželství a těmito charakteristickými rysy:
Vzájemný vztah mezi manželi se podstatně uvolnil. Manželství mohlo být za určitých podmínek dokonce zrušeno; podmínky se různily podle vyspělosti země. Ženě bylo přiznáno právo samostatně nabývat majetek a vystupovat na veřejnosti. Formální rovnoprávnost byla však tlumena tím, že buržoazie byla v důsledku rozšiřujícího se třídního boje nucena dělat ústupky konzervativním vrstvám a církvi, takže skutečný stav velice často neodpovídal pokrokovým heslům o manželství, které buržoazie, zejména v prvním období své moci, razila. Vývoj rodinného a občanského práva v období kapitalismu byl velmi složitý. Nerovnoprávnost se projevovala především v oblasti majetkového práva, při ovdovění, ale i při samotné výdělečné činnosti. I když právní předpisy (například u nás) předpokládaly, že každý z manželů bude dále vlastníkem svého jmění, nevytvářely na druhé straně žádnou obranu proti tomu, aby manžel nedisponoval volně tím, co jeho žena do manželství přinesla. Celá složitost vztahů vyplývala přirozeně z kapitalistického způsobu výroby a tomu odpovídajícího způsobu života a vztahů mezi lidmi.
Socialistická společnost upravila rovnoprávnost obou partnerů vstupujících do manželství, a to nejen tím, že vytvářela podmínky pro rozvoj manželství (u nás např. v Ústavě ČSSR z r. 1960 a v zákoně o rodině z r. 1963), nýbrž i tím, že odstranila vykořisťování člověka člověkem a zamezila tak, aby žena a děti byly ve výrobní jednotce - kterou dříve rodina ve většině případů představovala - zneužívány jako nejlacinější pracovní síla. Tato společnost předpokládala, že manželství je uzavíráno ze svobodného rozhodnutí a ze vzájemné náklonnosti obou partnerů a nekladla překážky skončení tohoto svazku v případech, kdy manželství přestalo plnit svou funkci. Socialistická společnost měla ovšem zájem na trvalém manželství, a proto povolovala rozvod jen v těch případech, kde nebyla naděje na udržení manželství, a za podmínky, že o děti, které z tohoto manželství vzešly, bude řádně postaráno. Ochrana zájmů dítěte byla jedním ze základních znaků socialistického rodinného práva. Rovnoprávnost obou manželů uzavírajících sňatek byla dána nejen tím, že jsou oba povinni přispívat svou prací k rozvoji rodiny, nýbrž i tím, že například mají právo rozhodnout se pro užívání jména kteréhokoliv z obou partnerů, popřípadě si ponechat své jméno původní.
V posledních desetiletích vznikla řada významných změn ve společnosti a rodina není výjimkou.
