Článek
Když jsem si nedávno přečetla článek o tom, že v Česku je nejméně důchodců za posledních deset let, zarazilo mě to. Ne proto, že by to bylo nepochopitelné - ale protože se to tak málo říká nahlas. Veřejná debata se totiž stále točí kolem obav, že důchodový systém nezvládne nápor, že nebude na penze, že se musí šetřit. Jenže realita je teď trochu jiná.
Jsem ročník 1963. V první třídě nás bylo třináct. Třináct dětí za dvou vesnic. To nebyla výjimka, ale běžný obraz tehdejších slabších ročníků. A právě my teď postupně vstupujeme do důchodového věku. Není nás tolik - a to se logicky odráží v číslech. Důchodců je méně, než bývalo. A přesto slyšíme, že systém je přetížený.
Slabé ročníky, které nesly tíhu
Možná se o tom málo mluví, ale právě naše generace - ta méně početná - v posledních desetiletích táhla systém. Pracovali jsme, vychovávali děti, starali se o rodiče, odváděli daně. A zvládli jsme to. Bez velkých slov, bez dramat. V tichosti a s odpovědností.
Je zvláštní, že právě teď, kdy je důchodců méně, se mluví o tom, že na ně není. Jako by se zapomnělo, že za každým číslem v tabulce je konkrétní člověk. A že slabé ročníky už jednou ukázaly, že systém zvládnou.
Posun důchodového věku a aktivní senioři
Dalším důvodem, proč je důchodců méně, je posun důchodového věku. Lidé odcházejí do penze později než dřív. Mnozí zůstávají aktivní, pracují dál, nebo se věnují rodině, koníčkům, dobrovolnictví. Důchod dnes není konec, ale začátek nové etapy života.
To všechno se promítá do statistik. Mnozí, kteří už by dříve byli v důchodu, tam dnes ještě nejsou. A přesto se o důchodcích mluví jako o problému.
Důchod jako nárok, ne jako břemeno
Důchod není dar. Je to nárok, který si lidé zasloužili po letech práce. A pokud se dnes mluví o tom, že na důchody nebude, je třeba se ptát: opravdu je problém v počtu důchodců? Nebo spíš v tom, jak se systém spravuje?
Současný pokles počtu důchodců by měl být příležitostí. Časem přijdou silnější ročníky, to víme. Ale právě teď máme prostor k tomu, abychom systém promyšleně připravili. Bez paniky, bez strašení. S respektem k těm, kteří už odvedli své.
Co si z toho odnáším
Když se podívám zpět, vidím generaci, která byla tichá, pracovitá, a přesto silná. Generaci, která zvládla utáhnout důchody svým prarodičům a rodičům - a teď se sama stává důchodcem. Nejsme početní, ale jsme tu. A zasloužíme si, aby se o nás mluvilo s úctou, ne s obavami.
Možná je čas, aby se debata o důchodech vedla jinak. Klidněji. S větším důrazem na fakta, ale i na lidskost. Protože za každým číslem je příběh. A za každým důchodem je život.
