Článek
Situace, kde je možné se s tímto slovem setkat, se ale prakticky vždy týkají oblastí, které řeší pouze morální a právní stránku věci. Zákaz potratů. Právo na potrat… Těžké se tomu vyhnout a těžké držet si odstup. Někdy mám (samozřejmě čistě subjektivní) pocit, že toto slovo nejvíce zaznívá z úst lidí, kterých se nejmíň osobně týká. Nicméně etiku ani právo zde rozebírat nechci.
Potrat, ve všech jeho podobách a navzdory všem názorům, znamená hlavně jedno – ztrátu dítěte. Přesněji ztrátu naděje na dítě včetně představy, jaké bude – nebo jaké by to bylo jej mít, která se většině žen, ať chtějí, nebo nechtějí, utvoří v momentě zjištění, že jsou těhotné. A tak jako se tělo okamžikem spojení vajíčka a spermie začne ihned připravovat po fyziologické stránce na vývoj dítěte, tak se mozek ženy okamžikem zjištění, že čeká dítě, začne připravovat na jeho existenci. Tento proces se děje ve všech variantách těhotenství, chtěných i nechtěných. Jen s tím rozdílem, že v jednom nakonec vyvolá spíše radostné emoce, ve druhém bolestné či děsivé. Protože většina žen s alespoň trochu rozvinutým mateřským pudem prostě nevnímá nový život v sobě jako „plod“ nebo „zárodek“, ale jako „dítě“.
A když ho potratí – jakkoli se to stane, je to Ztráta. Ztráta něčeho, za co žena zodpovídá a ono odejde nebo musí být jejím rozhodnutím odejito. A i když je to v případě interrupce často ztráta spojená s úlevou, protože rozhodnout jinak by přineslo ještě větší obtíže, je i za touto úlevou bolest. A smutek. Bolest a smutek žen, které potratily, jsou víc než pocitem, jsou fyzicky hlubokým prožitkem vnitřního prázdna, které nemohlo být naplněno. O to víc, pokud dítě odešlo z jejich rozhodnutí, se kterým musí dál žít.
Když člověk zažije ztrátu, potřebuje mít možnost ji zpracovat tím, že si projde procesem truchlení. Svým tempem, s respektující podporou svého okolí. Podstatou truchlení je vědomé rozloučení se s tím, kdo nám odešel (nebo o co jsme přišli – jako v případě naděje) a dovolení si cítit, jak moc to bolí, zlobit se, že to bolí, truchlit a plakat, cítit smutek, beznaděj, bezmoc. To, že se rozloučíme a odžijeme si všechny tyto pocity, nám pomáhá přijmout ztrátu v celé své absolutnosti. Pomáhá nám to smířit se a zahojit mentální ránu, která s každou ztrátou vzniká. S jizvou, která pak zůstane, už je mnohem jednodušší jít dál, už tolik nebolí.
Pokud tento proces neproběhne, pokud jsou pocity zadržené nebo z nějakého důvodu neprožité, tak tato rána zůstává stále živá a bolavá, citlivá na každý dotek. Někdy ji dobře zalepíme pomocí vytěsnění nebo odpojení se od těla a pocitů, ale to nic nemění na tom, že někde hluboko uvnitř něco krvácí a nehojí se, klidně po celé roky.
To, co je na potratech těžší než na jiných ztrátách, je právě tato nemožnost se rozloučit a uzavřít proces truchlení. Když žena zažije potrat, ve většině případů nic jako rozloučení neproběhne. A technicky ani nemůže – po potratu nezbyde nic, žádné „tělo“, žádná konkrétní vzpomínka, která by byla spojená s konkrétním obrazem. To, co žena potratí, buď většinou skončí v záchodě (kde jinde, že…), to v případě, že je průběh spontánní bez zásahu zdravotníků. Nebo v nádobě s nápisem „biologický odpad“. Nezbyde nic, co by mohlo být dáno matce k rozloučení. Z čistě technického pohledu to ani nejde, vždyť je to jen krvavý cucek čehosi, tkáň bez tvaru, což je ze své podstaty dost děsivé.
Jenže to „cosi“ je ztělesněním mateřské (a vlastně často i otcovské) naděje a představ. I ženy, které se rozhodly k interrupci, jsou si víc než dobře vědomy, že se rozhodly „nemít dítě“. A ať chtějí, nebo ne, ať se tváří sebesilněji a sebeodmítavěji, tak někde v mozku se i jim, tak jako ostatním ženám, uloží zkušenost, že odešlo dítě, které mohly mít a nemají. Vždy tam po něm zůstane prázdné místo.
To, kam mířím, je tedy snaha pojmenovat nahlas toto téma a podpořit ženy (a také jejich partnery, pokud zažívají ztrátu tohoto dítěte stejně) v alespoň symbolickém rozloučení. A nemyslím tím nutně pohřeb v běžném slova smyslu. Rituál rozloučení může proběhnout jakýmkoli způsobem, který dává zůčastněným smysl. Zapálit svíčku, najít si a někde zanechat nebo pohřbít kámen, hračku, symbolickou věc spojenou s dítětem či situací. Poslat loďku po vodě. Napsat píseň. Zapíchnout někde křížek, zasadit strom… Cokoli, co umožní vědomě prožít proces loučení a dá smysl emocím, které potřebují jít ven. Cokoli, co pomůže dítě symbolicky zhmotnit a vytvořit mu v naší představě místo, kam odešlo – fyzické nebo mentální. A ženě (i muži) dovolit si prožít konec.
Náš mozek potřebuje mít konce, i když to často strašně bolí. Dokud mu nedáme prožitek ukončení, dokud mu nedovolíme vytvořit jizvy, chodíme po světě a krvácíme ze stále živých ran.
A je jedno, jestli ta rána vznikla sama nebo jsme si ji vytvořili.
