Článek
Vzala si sváteční šaty, učesala se, uhladila ubrus na svátečně prostřeném stole a postavila na něj mísu z křišťálového skla. Posnídala hrnek kafe a kousek sladkého pečiva.
Čekala.
Jako vždy přišli za bílého dne. Slyšela je zdálky. Byli rozdychtění, jejich obličeje zářily v jarním slunci v očekávání příjemné zábavy. Stejně jako všech, kteří sem přišli ty roky předtím.
Znala je, tak je pustila dál. Chtěla jim dát šanci.
Aspoň jednou.
Aspoň jednou prožít tento den tak, jak chtěla ona. Aby ji viděli a slyšeli. Aby vnímali, že ona to takto nechce.
Nechce, aby se jejímu NE smáli.
Nechce, aby se někdo dotýkal jejího těla jinak než s veškerou pokorou k tomu, že je její a jen ona o něm rozhoduje.
Aby prostě JEN PŘIŠLI na návštěvu.
Bylo jich pět. A jako každý rok všichni přicházeli s dlouhou tenkou zbraní v ruce. To ji zklamalo.
Rozhodla se. Zase.
Když se na ni vrhli, všech pět naráz, bránila se. Nutná obrana proti fyzickému útoku v přesile a se zbraní.
Jen chránila svůj život.
Jejich vejce si udělala na jarní cibulce.
