Hlavní obsah

Proč jít příště s dětským úrazem na veterinu…

Foto: Zdenka Odvárková

Jsem matka a jsem pejskař. Měla jsem za svůj život čtyři psy a teď mám dvě děti. Nejsem zdravotník, ale mám zdravotnický kurz.

Článek

Myslím si, že už jsem něco zažila co se týče úrazů a různých zdravotních patálií. To jen tak na úvod.

Tento týden jsem zjistila – a hlavně můj syn, že na veterině se zachází lépe se psy než v brněnské dětské nemocnici s dětmi.

Jak poznamenala moje švagrová, veterinářka: děti totiž nekoušou.

Každý pes, který má úraz a je potřeba s ním cokoli dělat v zájmu ošetření, dostane ihned injekci proti bolesti. Pokud je potřeba psa uspat nebo nějakou část těla umrtvit, tak se opakovaně doktor ujistí, že sedativum/analgezie zabrala. Jasně, nechce být pokousaný. A taky má soucit se zvířetem, a nechce mu působit další bolest. Nezažila jsem to jinak. Ano, platím to, ale ta částka nikdy nebyla tak závratná, abych usilovala o to, že je tato část péče zbytečná, že „to ten pes zvládne, hlavně to udělejte rychle“. Nikdy.

Ne tak v brněnské nemocnici. Dětské nemocnici.

Můj syn, 12 let, měl úraz na kole. Byl při vědomí, na čele rána až na kost, zvící 7 cm (to má opravdu v papírech), rozbitý obličej, zlomený loket, odřeniny na horní půlce těla. Sanitka přijela po 30 min, protože ten den byly asi erupce na Slunci, sanitky byly přetížené výjezdy a syn byl až třetí v pořadí (nebyl přece v bezvědomí). Tohle chápu, syna jsme ošetřili. V sanitce mu chtěli dát lék na bolest, ale z nějakého záhadného důvodu si to nakonec pan záchranář rozmyslel – asi čekal, že s ním budou dělat něco v nemocnici a stejně mu tam něco dají. Syna se sice opakovaně ptal, jak ho to moc bolí, ale ten byl v šoku a bolest byla zatím snesitelná, takže odmítl, nechtěl „injekci“. Zpětně soudím, že už tady se stala chyba, protože každý zdravotník (a bohužel tady mám výčitku i já) musí vědět, že v šoku adrenalin zabraňuje vnímání bolesti a až šok pomine, bude to nářez… Prostě v sanitce nic nedostal.

V nemocnici to šlo rychle, zakrvácený obličej byl celkem jasnou indikací pro okamžitou péči. Ale navzdory tomu, že ve zprávě ze sanitky nic o léku na bolest nebylo, a navzdory mé opakované informaci, že na bolest nic nedostal, tak ani jeden z doktorů neměl potřebu synovi něco dát.

Opakovaly se věty typu „to umrtvíme, to nebude bolet“… ale přece i umrtvování, zejména rozbolavělé tkáně a v dojíždějícím šoku organismu po úrazu sakra bolí! Ovšem to nikoho nezajímalo. Jedna injekce. V brněnské DĚTSKÉ nemocnici se totiž zjevně orientují na vytváření ocelových občanů, kteří „všechno zvládnou“. Protože přece bolest se „dá zvládnout, jen to chce chvíli vydržet“.

Tady se stala druhá chyba – moje, že jsem se nestala „hysterickou matkou“ a netrvala na tomto úkonu, když normální způsob nefungoval. Aby dostal něco na zmírnění celkové bolesti. Druhé poučení pro příště (které už doufám nebude, ťuk, ťuk, ťuk!!!).

Když tak nad tím uvažuju, nedivím se, že s tímhle přístupem rodičům nezbývá často nic jiného než být „hysterický“, aby se postaral o své dítě aspoň stejně jako o psa.

Po třech hodinách po úraze jsme se dostali na ORL, kde měli pořešit ještě rozdrcený spodní ret zevnitř. Po třech hodinách, kdy už odezněl šok, dítě nic nejedlo ani nepilo („až po vyšetřeních!“), bylo vyřízené umrtvováním a šitím díry do čela a jinde po obličeji, unavené, vyčerpané, hotové…

Na ORL naznali, že ret je potřeba sešít („dáme tam dva stehy“) a stříkli mu do živé rozbolavělé tkáně lidokain. Ano, lidokain je na umrtvení, ale než zabere, tak tkáň umrtvená není, a dost to štípe, že… To vyřízené, vyčerpané dítě bez čehokoli na zmírnění celkové bolesti se psychicky rozložilo (kdo by se nerozložil…), což vedlo k tomu, že paní doktorka se sestrou to chtěly udělat rychle, načež mu to začaly tedy prohlížet, čistit, vybírat kamínky a šít. Po zhruba 2 minutách od aplikace lidokainu. Lidokain je celkem účinná analgezie, ale potřebuje čas, než začne působit. Asi 10 až 15 minut času.

Stehy dostal celkem čtyři, pokaždé „už jenom jeden“ a „už to nebude bolet“. Jestli je něco horší zážitek než najít dítě se zakrváceným obličejem a dírou přes půl čela, tak dívat se na dítě, které trpí bolestí (které se dalo vyhnout), je mu tvrzeno, že „už to bolet nebude“, ačkoli bude, a nemoct s tím nic udělat, protože to jediné, co už se v tuhle chvíli dělat dá, je jen „to vydržet a mít to konečně za sebou“. Držela jsem ho za ruku a trpěla s ním. U tohoto šití jsem naštěstí aspoň mohla být.

Všichni doktoři během tohoto ošetřování byli v rámci možností účastní a profesionální. Problém byl, že systém v této dětské nemocnici je nastavený tak, že ve většině ambulancí nic proti bolesti vůbec nemají, protože se vůbec nepočítá s tím, že by se dětem něco proti bolesti mohlo poskytnout. A v ambulanci chirurgie se počítá s tím, že „dostane něco v sanitce“, jak mi řekl další z doktorů, když jsem se zajímala na příští kontrole. Odpověď mě tak zaskočila, že jsem se ani nezeptala, jak to řeší, když ale nedostane nic – nebo nejede tou sanitkou. To je opravdu dítě méně než pes?!!!!

V Brně bohužel jiná dětská nemocnice není. Věřím, že tam pracuje spousta skvělých lidí, doktorů, sester, personálu. Vím, že nedělají lehkou práci, a rozhodně je nechci soudit. Ale pokud si děti z nemocnice v 21. století odnášejí zážitek (a rodiče s nimi), že je s  nimi zacházeno hůře než se psem, nemyslím si, že je to v pořádku.

Asi naučím svoje děti kousat.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz

Doporučované

Načítám