Článek
„Jsem přesvědčen, že tento národ si může vytyčit za cíl, že ještě před koncem tohoto desetiletí uskuteční přistání lidí na Měsíci a zajistí jejich bezpečný návrat na Zemi.“
Když prezident John F. Kennedy 25. května 1961 oznámil ve svém projevu v Kongresu rozhodnutí usilovat o přistání na Měsíci, bylo to jako hozená rukavice Sovětskému svazu. Přestože USA v té době zaostávaly – zejména po Gagarinově historickém letu – věřily, že v souboji technologií mají šanci uspět.
Jenže konec desetiletí se neúprosně blížil. Bylo už jasné, že pro cestu na Měsíc bude nejvhodnější tříprvková sestava: kuželovitý velitelský modul, válcová pomocná sekce (společně označované jako CSM – Command and Service Module) a měsíční modul (LM). Otázkou ale stále zůstávalo, jak celý systém sladit s nosnou raketou a zajistit jeho bezchybnou funkčnost, protože technických problémů bylo víc než dost.
Posádka letu Apollo 1 vytvořila kromě oficiálních portrétů také tento parodický - kvůli obavám z problémů své lodi
Simulace letu
V Kennedyho vesmírném středisku bylo 27. ledna 1967 vše připraveno k testování velitelského a servisního modulu (CSM) společně s nosnou raketou Saturn IB. Posádka programu Apollo AS 204 - astronauti Virgil Grissom, Edward White a Roger Chaffee - byla ve 13:00 uzavřena v kabině svého velitelského modulu. Po uzavření a utěsnění modulu byl vnitřní prostor natlakován čistým kyslíkem. Úkolem posádky bylo provést simulované odpočítávání ke startu, odpojit veškeré externí zdroje energie a nakonec provést nouzový únik z kosmické lodi. Testování se však neúměrně protahovalo kvůli opakovaným problémům s komunikačním spojením.
Jak se dostaneme na Měsíc, když nemůžeme mluvit mezi třemi budovami?
V 18:30:55 inženýři zaznamenali anomální elektrické signály. O deset sekund později jeden z astronautů, pravděpodobně Grissom, vykřikl: „Hoří!“ Dvě sekundy nato Chaffee zakřičel: „Hej! V kokpitu máme oheň!“ O dalších sedm sekund později se ozvalo poslední zoufalé zvolání: „Máme tu oheň! Hoříme!“ Osmnáct sekund po prvním hlášení požáru veškerá rádiová komunikace s posádkou utichla.
I přes snahu nejen samotných astronautů, ale i pozemního personálu, se nedařilo otevřít průlezy. Velitelský modul se proměnil ve smrtící past. Když se po nekonečně dlouhých pěti minutách podařilo průlez otevřít, bylo už pozdě - všichni tři astronauti byli mrtví - udusili se toxickým kouřem.
Ohořelý modul Apolla 1
Pokusy o vyproštění posádky byly zprvu neúspěšné, protože intenzivní žár roztavil jejich skafandry s nylonovou síťovinou a dalšími materiály v kosmické lodi. Bránily tomu také přítomné plyny a toxiny. Hasičům se nakonec podařilo těla astronautů vyprostit až v 1:00 ráno 28. ledna.
Zkrat v kabině
Vyšetřovací komise ustanovená NASA odhalila řadu závažných nedostatků, které přispěly k tragédii na startovací rampě. Jako hlavní příčina byla určena špatně izolovaná elektroinstalace pod sedadlem Virgila Grissoma, která způsobila zkrat. Jako problematická se ukázala také vnitřní atmosféra s čistým kyslíkem, která umožnila rychlé šíření ohně. Změnit se musela také konstrukce průlezu, protože znemožnila posádce rychle opustit kabinu.
Pokračování programu Apollo
Ztráta tří životů sice způsobila obrovský šok, ale k zastavení programu Apollo to nevedlo. Samotný Virgil Grissom prohlásil tři týdny před požárem: „Pokud zahyneme, netruchlete pro nás. Máme riskantní povolání a tahle rizika na sebe bereme. Vesmírný program je pro tuto zemi příliš důležitý, než aby se nadmíru zdržel, pokud by někdy došlo k neštěstí.“
Na žádost Grissomovy vdovy a z úcty k padlým astronautům došlo 4. května 1967 ke změně v číslování letů a let Apollo 204 byl zpětně označen jako Apollo 1.
- - -
Zdroje:
SPARROW, Giles. Vesmírné výpravy: od prvních krůčků po práh mezihvězdného prostoru. Druhé, aktualizované vydání. Přeložil Štěpán JINDRA. Universum (Knižní klub). V Praze: Knižní klub, 2019. ISBN 9788024263045.
