Článek
Štěstí v neštěstí měl americký lékař George Richards Minot. Když mu byla ve věku 35 let (rok 1921) diagnostikována cukrovka, délka dožití s nemocí se udávala maximálně jeden rok. Účinný lék zatím nebyl k dispozici a jedinou léčbou byla extrémní dieta s příjmem 530 kalorií denně. Minot tak při své výšce 1,85 metru vážil 61 kilogramů. Štěstěna však stála na jeho straně, neboť se ve stejném roce podařilo čtveřici vědců (skotský lékař John James Rickard a tři Kanaďané Frederik Grant Banting, Charles Herbert Best a James Bertram Collip) objevit lék na cukrovku: inzulin.
Díky aplikaci inzulinu dostal Minot cukrovku pod kontrolu a mohl se dále věnovat výzkumu krve, krevního oběhu a krvácení.
Perniciózní anémie
Velkou pozornost ve svém výzkumu věnoval autoimunitnímu onemocnění zvanému perniciózní anémie (= chudokrevnost). Ta nastává, když tělo nevytváří dostatek červených krvinek, a tím se snižuje schopnost krve přenášet kyslík. Minot společně s kolegou Williamem P. Murphym „léčili“ u pacientů tuto anémii konzumací syrových jater, což vedlo ke zpomalení nemoci. Navázali tak na práci lékaře George H. Whippla, který nechal krvácet psy, aby jim způsobil chudokrevnost, a pak je krmil různými látkami a sledoval jejich účinky. Metodou pokus omyl dospěl ke zjištění, že právě požití velkého množství jater podporuje tvorbu krve.
Minot a Whipple se na základě léčby svých pacientů pustili do chemické izolace léčivé látky z jater. Ukázalo se, že nejen železo, ale i dosud neznámá látka byla klíčem k léčbě anémie. Z extraktu byli chemici nakonec schopni izolovat kobalamin, tedy vitamin B12.
Za přelomový výzkum byli v roce 1934 Murphy, Minot a Whipple oceněni Nobelovou cenou za fyziologii a medicínu.
Díky nim nyní pacienti trpící perniciózní anémií nemusí sníst půl kilogramu syrových jater denně, ale dle jejich stavu jim stačí injekce vitaminu B12 jednou týdně nebo i měsíčně.
