Článek
Nevím, kdy přesně se to ve mně zlomilo, ale nakonec jsem o jednom studeném listopadovém večeru místo do Guadalajary koupila zpáteční letenku Washington DC – Cancún. Po mnoha naplánovaných skypech, kdy Emilio nedorazil, s věčnou výmluvou, že neměl čas nebo peníze zajít do internetové kavárny, jsem si vzdorovitě řekla: jestli o mě ještě stojí, tak holt bude muset tentokrát on za mnou! Pochybnosti z tohoto rozhodnutí mě honily ještě na cestě z Cancúnu do mojí první plánované, dosud neznámé destinace – na ostrov Holbox. Cesta autobusem na trajekt trvala čtyři hodiny, tak bylo na výčitky a lítost času dost. Ale s tím, jak se kolem okna míhala tropická zeleň plná života, sílila připomínka nového začátku a s ní euforizující pocit nekonečné svobody. Myšlenky se mi ubíraly směrem k ubytování na ostrově, které mělo být v eko hostelu Volver. Měla jsem trochu obavy z faktu, že na mě vyšlo spaní už jen ve velkém dormitoriu pro deset lidí, ale doufala jsem, že za to vyhlášený ostrovní kousek ráje v přírodní rezervaci bude stát.
Recepční hostelu byla vřelá a upovídaná Italka Lessa. První spolubydlící, kterou jsem poznala, byla Mexičanka Sara, která učila v hlavním městě umění a přijela na ostrov strávit školní prázdniny. Hned ten večer se z nás stala nerozlučná trojka. Lessa nám ukázala, jak to na ostrově chodí – kde je pláž, kudy se jde do centra, kam zajít na jídlo a na drink. Všechny tři jsme po úvodním zaplavání v moři dostaly obří hlad a Lessa nás vzala na tamní nejlepší enchiladas. Trvalo to dlouho, než je přinesli, ale ta šťavnatá sousta nás dostala okamžitě do extáze. Lessa nás tam ještě nahecovala do drinku – hostelový bar byl dnes zavřený. Daly jsme si osvěžující margaritu a až za tmy se vracely domů. Ve velké ložnici nebyla elektřina a bylo náročné hledat v batohu košili na spaní a kartáček, tak jsem šla spát v tričku a s nevyčištěnými zuby. Byla jsem z toho nesvá a z alkoholu mi hučelo v uších, takže jsem se hodinu převalovala, než se mi povedlo usnout. Řekla jsem si, že pití už zbytek pobytu tady vynechám. Byla to moje první noc z plánovaných tří tady na ostrově.
Lessa musela během dne pracovat, tak jsme intenzivní plážování absolvovaly další den jen se Sarou. Obě jsme sdílely naše nedávné trápení s láskou: Sara mi vyprávěla o svém italském ex Luccovi, za kterým se plánovala odstěhovat do Itálie, ale ukázal se být podobně nespolehlivý jako můj Emilio. Obě jsme se shodly, že náš pobyt chceme pojmout jako přímořské sanatorium, kde uklidníme naše nervy i zlomená srdce, nasajeme zdravý životní styl a vynecháme všechny neřesti. Sara se po rozchodu s Luccou odnaučila kouřit a já jsem zase nechtěla pít alkohol, protože mi připomínal časté párty večery s Emiliem. Sara mi slíbila, že na mě večer dohlídne, aby mě Lessa znovu neukecala na drink. Když nás chtěla Lessa po večeři vyhecovat do hostelového baru, Sara na mě spiklenecky mrkla a řekla, že jsme unavené, a budeme si už jen povídat na pokoji. Chvíli jsme si skutečně povídaly, ale Sara nakonec byla opravdu grogy a šla si brzo lehnout. Já si vytáhla baterku a otevřela Murakamiho Kafku na pobřeží, ale na čtení jsem se vůbec nemohla soustředit. Sara chrápala a do toho bylo slyšet hlasy z baru, jako kdyby všichni seděli vedle ložnice. Poznala jsem Lessu, jak se špičkuje s barmanem.
Nezaslechla jsem jeho jméno, protože mu všichni říkali jefe nebo amigo. Jeho hlas neustále přepínal ze španělštiny do perfektní angličtiny tam a zpět v závislosti na tom, s kým si povídal. Byl to ten typ, kterého bylo všude hned plno. Hostům nejen naléval pití: staral se hlavně v baru o zábavu. S někým hrál hry o pití zdarma, s jiným vtipkoval a dalším dělal vrbu, které se mohli svěřit se svým životním příběhem. Měl sexy nakřáplý hlas a zněl jako profesionální bavič z nějaké americké show. Já ho měla po pár minutách plné zuby: nešlo ani číst knihu, ani si jít lehnout. Mohla jsem jen poslouchat, jak se tam v baru odehrává všem hostům jeden z nejlepších večerů dovolené, a tiše nenávidět všechny za to, že šmahem zruinovali moji snahu chodit brzo spát. A taky závidět, závidět, kolik pozornosti a péče se jim od toho týpka dostává. Proč je mi jasné, že mě by si tenhle frajer v baru určitě ani nevšiml? Konečně jsem zaslechla, že se Lessa loučí na dobrou noc. Strhla tím lavinu odchodu dalších hostů a barman zahlaholil, že bar zavře. Všechny ale s entuziasmem zval na další večer kvůli velké párty. Dala jsem oči v sloup: takže i poslední noc bude tohle peklo. A pak jak bar ztichl, jsem s cvrkotem cikád konečně vytuhla.
Další ráno bylo od počátku hektické. Sara vstala hodně brzo a Lessa se k ní přidala, protože musela pomáhat vyzdobit hostel na večírek. Byla jsem nevyspalá a nechtělo se mi vůbec s nikým mluvit. Potřebovala jsem naplánovat, kam z Holboxu pojedu dál, a užít si poslední chvilky na legendární pláži, kde jemný písek nikdy nepálil do nohou a u břehu vždy sedělo pár pelikánů, ale tušila jsem, že se budu muset přizpůsobit atmosféře bujaré oslavy, na kterou jsem vůbec neměla náladu. Naštěstí na tom byla Sara podobně a ujistila mě, že i ona nejspíš bude za křena, co bude sedět v koutě. Dozvěděly jsme se, že akce má být v maskách, tak jsme se smíchem konstatovaly, že naše obličeje musí jako masky stačit. Jen Lessa začala horečnatě vyrábět DIY škrabošku. Se Sarou jsme zdrhly na pláž a vymýšlely jsme, kam bych mohla jet dál. A pak se mě Sara zeptala, proč vlastně nezůstanu déle. Řekla jsem jí, že mě to napadlo, ale že už nemám peníze na další pobyt a jediný bankomat na ostrově nefungoval. Musela bych tak jako tak jet další den do Cancúnu.
Večírek začal na placu před barem, protože dovnitř bychom se všichni nevešli. Většina hostů opravdu přišla v maškarním. Lessa nás ve své třpytivé masce seznámila skoro se všemi. Daly jsme se se Sarou do řeči se sympatickou kanadsko-americkou skupinkou, když v tom prořízl konverzaci sebevědomý tón barmanova hlasu. „Mojito, mojito, the best mojito in Holbooox!“ vykřikovala postava s obličejem zcela zakrytým ve wrestlingové masce. Všichni jsme se za křiklounem otočili a ten neohroženě mířil přímo ke mně. Podával mi orosenou sklenici a španělsky řekl: „Mojito pro vás, slečno. Rád vás poznávám.“ Navenek jsem zrudla a uvnitř jsem tím gestem pozornosti roztála jako vločka v dlani. Předsevzetí nepít se rozplynulo stejně rychle. Se slovem „gracias“ jsem našla odvahu podívat se mu do očí. Nebojácně hleděly přímo do mých a byl to pocit, jako by si mě prohlížel celý dav lidí. Dav, co dychtivě čeká na hvězdu, až se objeví na pódiu. Zeptala jsem se ho na jeho jméno. „If I say that you arrived just in time then I have said my name.“ Justin. Těch šest písmen se mi od té chvíle hláskovalo v hlavě snad pořád. Justin – neodolatelný neznámý.
I když Justin obsluhoval celou společnost, ten večer pro mě skončil pocitem, že obletoval pouze mě a že jen na mě byly namířené jeho oči jako reflektory. Po našem dlouhém rozhovoru ve spanglish jsme zjistili, že toho máme tolik společného. Oba jsme žili před Holboxem v USA, ale naše srdce byla v Mexiku. Oba čerstvě rozejití. A oba zarytí posluchači hudby 60. let. Když večírek končil, Justin pustil naše oblíbené The Doors. Na píseň Soul Kitchen jsme vášnivě tancovali zaklesnutí do sebe. Jeho objetí tak hřálo. A když mi ve večerním vánku začala být zima, Justin mi oblékl svou hebkou voňavou tyrkysovou mikinu, se kterou jsem pak usínala místo polštáře. Další den jsem měla brzy vstávat a jet do Cancúnu, ale jen na otočku. Teď ještě nemůžu z Holboxu navždy odjet, ještě ne.
Krajina po cestě na mě působila v kontrastu k příjezdu jako stará známá a přejezd do města se proměnil v nudnou a nekonečnou povinnost, kterou jsem netrpělivě chtěla mít splněnou co nejdříve. Když jsem od výhledu z okna autobusu odplula do vzpomínek na předchozí večer, najednou ubíhal čas jako v letadle: s pocitem, že stojím na místě, ale v dálce se posouvám o stovky kilometrů během minut. Justinovu mikinu jsem svírala v dlaních a v hlavě si pořád dokola přehrávala jeho slova. Vzpomínka na jeho hlas i objetí se kolem mě ovíjela jako nějaký hřejivý kokon, který čas od času probodlo pomyšlení, že vůbec neznám jeho tvář. Co když bude nesympatická, nehezká nebo jinak odpudivá? A co když, stejně jako Emilio a tolik jiných před ním, na slíbenou schůzku večer nepřijde? Podobné myšlenky mě shazovaly do jámy tichého zoufalství a vracely mě do přítomnosti nekonečné poutě z panenského ostrova do civilizace a zpět.
Po cestě zpět jsem byla naštěstí natolik utahaná, že už jsem z nadcházejícího setkání s Justinem ani nebyla nervózní. Kdyby nepřišel, šla bych se pořádně opít s Lessou a druhý den si vyčistila hlavu zaplaváním v tyrkysovém moři. Justin se ale na domluveném místě v rohu náměstí za křiku sojek yucatánských objevil. Jeho tvář byla neobyčejně krásná, lemovaná tmavými kudrnami a podobala se obličeji Jima Morrisona z The Doors na ikonickém plakátu. A proto teď sedím v autobuse do Cancúnu komplet sbalená. Tohle je příliš dobré na to, aby to byla pravda. Známý porost za oknem se mi rozmlžuje za clonou slz.
