Článek
„Jó, Zděnkaaa!“ Ozývalo se tanečním sálem. Naštěstí jsem to v té vřavě neslyšela, jinak bych se klasicky chtěla propadnout hanbou neboli stát se „menším, ještě menším, až budu nejmenším na celém světě“… Tátova přítelkyně Saša mi pak v autě vyprávěla, jakou mi matka dělala během scény s plachtou ostudu. Celou dobu prý skákala jak puberťačka a ječela na celý parket moje pokroucené jméno. Té historce jsem se příliš nezasmála, i když Saši glosa, že matky outfit a padák na peníze perfektně ladily, mírně pobavila.
Už jen to jméno symbolizovalo náš vztah. Zdislava – tak by se žádné normální dítě nikdy nejmenovalo. Můj tehdy naivně zamilovaný otec přišel s nápadem, že bych mohla mít svátek v lednu, kdy má matka narozeniny, abychom slavily společně. Tak si matka z lednových svátků musela vybrat Zdislavu. Ne Alici, Ilonu nebo Zoru. Na gymplu jsem se ale dopracovala k tomu, že jsem si odvážně začala říkat prostě Zdeňka a s kamarádkami jsme můj svátek slavily v červnu. Okolí to vcelku bez problémů přijalo. Tátovi to sice chvíli trvalo, než si zvykl, ale Saša na mě povzbudivě volala Zdeňko od začátku a ta změna se jí evidentně líbila. Nicméně matka mi zarputile do třeťáku říkala Zdislavo. Když na ni ale moje kamarádky kolem mých osmnáctin začaly znechuceně civět, pochopila, že Zdislava není dost cool a in i pro ni. Suše mi oznámila, že to tedy zkrátíme a tvrdošíjně mi říkala Zděnko. V kalendáři jsou tři varianty toho jména: Zdena, Zdenka a Zdeňka, tvar Zděnka se tam neuvádí…
Měla jsem dojem, že k maturitnímu plesu jsem se dopracovala z posledních fyzických i psychických sil. Moje EMO období vrcholilo, sjížděla jsem každý večer songy od kapely Rasmus, nosila černě nalakované nehty a za žádnou cenu jsem nechtěla být křehká náctiletá dívka. Chtěla jsem být jen hluboce a nepřehlédnutelně temná. Když jsem nemohla být krásná (a to jsem tehdy jako „největší ošklivka na světě“ nemohla), chtěla jsem být drsná. Když půlka třídy řešila ve třeťáku společné chození do tanečních, já jsem jen netrpělivě vyhlížela osmnáctiny, abych si mohla jít nechat dát piercing. Na maturáku už jsem pak měla tři.
Maturitní ples jsme měli v půlce února a byl to po třech týdnech první večer, co jsem vylezla z domu. Koncem ledna jsem chytila úpornou angínu, strávila svůj oficiální svátek i pololetní prázdniny v horečkách přes třicet devět a zabrala mi až druhá sada antibiotik. Bledého EMO vzhledu jsem po nemoci docílila snadno. Říkala jsem si, že ta upíří image nebude špatný způsob, jak to celé úspěšně přežít se ctí a aspoň vypadat dobře na fotkách. Přinejmenším malé odškodnění za mládí ošklivky (Betty)… Představa, že by mi můj plesový image vynahradil jen trochu dosavadní pocit, že nejsem hezká, vzala ovšem drasticky rychle za své. Těsně před odchodem na ples jsem se rozbrečela. I když jsem měla černé šaty s hustým rozparkem, formální lodičky na podpatku i neexistující prsa tu tvrdou image totálně zabily. Vypadala jsem jak z večerníčku Malá Čarodějnice. Matka se mě snažila povzbudit a poradila mi jinou podprsenku, s vycpávkami, díky které jsem vypadala maličko líp. Kupodivu mi její bezstarostný, přehnaně optimistický přístup v tu chvíli pomohl. Asi jsem získala mylný dojem, že mě v ten moment chápe. Ve skutečnosti byl matce můj psychický stav naprosto ukradený, spíše se chtěla vyhnout nežádoucímu dramatu. Možná se i trochu bála, že ples nakonec skrečuji. Ona měla ze svého plesového looku bezvadný pocit, a v hlavě si už malovala, jak se později stane královnou bálu. Za žádnou cenu by si nenechala překazit svoje plány na velkolepý večer.
Vizuální kontrast mezi námi těžko mohl být větší. Zatímco moje vizáž by spolehlivě snesla přirovnání ke koštěti, matka působila ten večer jako obstarožní učitelka flamenca, co tu stylizaci do hispánské ženštiny vzala přespříliš vážně. Na ples šla v upnutých, sytě rudých šatech, které odvážně odhalovaly její přeplněný dekolt a plnoštíhlou figuru. Zřejmě usoudila, že podprsenka by znamenala přílišné držení dekora, a rozhodla se vyjádřit svou nespoutanost tím, že šla bez ní. Bez čeho se ovšem neobešla byla sytě rudá rtěnka obtažená tmavou konturovací tužkou a čelenka s obří napodobeninou rozkvetlé růže. Když nás otec, který již netrpělivě posedával u stolu s výhledem na parket, zahlédl, prý si nedokázal odpustit větu, kterou se ovšem odvážil jen zašeptat Saše do ucha: „Bordel-mama přichází“.
Stoly pro rodiny maturantů byly bohužel příliš velké a obvykle je sdílely dvě rodiny. Moji hosté sdíleli stůl s rodinou spolužáka Lojzy, se kterým jsem do třeťáku sedávala na chemii. Ten to sice se jménem také moc nevyhrál, ale v jeho rodině byl k jeho jménu alespoň pádný důvod: jmenoval se tak pradědeček, co zahynul v Osvětimi. S Lojzou jsem se bavila jen málo, byl to klaun třídy, populární osobnost, a já se přátelila spíše s odpadlíky a introverty. Lojza byl v očích mnoha spolužáků borcem a asi i mně tak připadal, ale tím, že patřil mezi krasavce třídy, mě nechával chladnou. Ani bych sama sobě nedovolila si na kluka jako on myslet. Vlastně jsem si zakázala myslet na jakéhokoliv kluka, který se mi jen trochu líbil. Na plese s rodinou byl Lojza nezvykle vážný a držel se zpátky. Jen jsem viděla zvednutá obočí z jeho konce stolu, když jsme s matkou zapluly k židlím.
Před Lojzou už jsem svoji příbuznost s matkou zatajit nemohla, ale pořád jsem mohla doufat, že ten kontrast mezi námi zabrání ostatním účastníkům plesu, aby si všimli pokrevního pouta mezi mnou a nepřehlédnutelnou seňorou v sále. Tahle jiskřička naděje okamžitě zhasla, když se ke mně přihnala matky kamarádka Mirka s pestrobarevným koktejlem v ruce a na celý taneční prostor začala vřískat: „To neni možný, jak jste si s mámou podobný, vy ste prostě úplný kopie. Ve vaší rodině museli mít snad nějaký formičky, hahaha!“ Matka samozřejmě stála vedle, v ruce také třímala pestrobarevný drink, který by si někdo brýlatý (jako já) mohl splést s exotickým papouškem, a jen se celá opojená pozorností hlasitě chechtala. Každému, kdo stál od nás v okruhu tak padesáti metrů, muselo být jasné, které personě mezi zúčastněnými se tak věrně podobám.
Matky přebujelé sebevědomí vykvetlo díky požitému alkoholu a pozornosti ostatních natolik, že se šla předvádět na parket – s kým jiným než se svým věrným komplicem Mirkou. Zatímco my s otcem na úvodní tanec rodičů s dětmi ukázali úplně jalový výkon (táta sice do tanečních chodil, ale už z nich příliš nepamatoval), matka se v doprovodu Mirky rozhodla všem předvést vysoce smyslnou variantu rumby a čači. Už tím na sebe přilákala spoustu pobavených pohledů, ale jako obvykle šla za hranu přijatelného, a se stejnou hispánskou vášnivostí předváděla i foxtrot a quickstep. Já si jen kladla otázku, proč to všechno dělá. Připadalo mi, že víc pozornosti již získat nemohla.
Matka nakonec překonala ty nejdivočejší představy nás všech a našla způsob, jak na sebe strhnout pozornost úplně všech. Ten večer jí něco chybělo k dokonalému zážitku – to něco byla jen malá manipulace, krátké zatahání za nitky. Loutkami, které si našla do svého intenzivního dramatu, jsem byla já s Lojzou. Matka se se všemi přítomnými u stolu halasně seznámila krátce po našem příchodu. Lojza stále držel vážnou polohu, ale mně bylo jasné, že druhý den ve škole popisem naší rodiny rozesměje půlku třídy. „Lojzo, ty jsi určitě chodil do tanečních, proč nevyzveš Zděnku k tanci a nenaučíš ji aspoň waltz?“, ozvala se najednou matka. „Jestli Zdeňka chce, tak klidně“, odpověděl Lojza a trochu se začervenal. Matky vlezlý návrh mu očividně nebyl příjemný. Já jsem odsekla: „Ne, nechci, do tanečních jsem nechodila, protože mě nějaký tanec nezajímá.“ „Jak chceš“, pokračovala. „A co bys řekl tanci aspoň se mnou, Lojzo?“ Zděsila jsem se, i Lojza vypadal zaskočeně. Tak překvapeně, že ani nestihl protestovat. Matka už byla na nohou a Lojza vytušil, že se z toho už nevykroutí. Samozvanou královnu plesu pokorně následoval na parket. Protože už byl tanec učitelů a rodičů nenávratně za námi, všichni se po tom nesourodém páru šokovaně ohlédli. Já se vzmohla jen na útěk na záchod. Těžko jsem si v tu chvíli uměla představit větší trapas.
Z nedobrovolného úkrytu na WC mě vysvobodil táta. Matčiny excesy už byly příliš i na něj a se Sašou mi přišel nabídnout odvoz domů. Stěží jsem si mohla přát lepší záchranu z téhle tristní situace. Během jízdy autem jsem v hlavě sama sebe utěšovala: a) matka nebude po návratu doma b) můžu hned začít s učením na maturitu, do které mě už nebude rušit žádná pitomá akce typu maturitní ples c) sice to bude zítra ve škole extrémní ostuda, ale konečně už nebudu nemocná a zavřená celé dny doma sama s matkou. Když za tátou a Sašou zaklaply dveře, schoulila jsem se na posteli a těšila se na ničím nerušený záchvat pláče. V tom mi na mobilu pípla zpráva: „AHOJ. TVOJE MAMA JE SICE TROCHU CRAZY, ALE TEBE MAM RAD, CHEMIKARKO.“ Začala jsem místo pláče usmívat. Jo, moje matka mi možná ukradla maturitní ples i celé mládí, ale zbytek života si už od ní už ukrást nenechám. „AHOJ LOJZO“, ťukala jsem pomalu do mobilu.
