Článek
Je 21.5.2000 a ona má zítra maturitu. Od rána se pokoušela učit, ale její hlava vyhlásila stop stav. Že jí to už do ní neleze a na ty písmena skoro nevidí, to ji nepřekvapilo - v podobném duchu se nesl celý svaťák, ale stávka v podobě zběsilý migrény už nedávala prostor pro jakoukoli šprtací alternativu. Podobně jako její byt už nedával prostor k obývání. Ve svém pokoji od Vánoc neuklízela - úklid se pořeší až po maturitě. Protože věci měla už i na posteli, studijní režim svaťáku zajistila tak, že si položila matraci v kuchyni a všude kolem rozprostřela papíry s poznámkami a učebnice. Tenhle bivak v obklopení učiva jí dodával prázdninový pocit a možná se díky té táborové atmosféře zvládla prokousat celým týdnem až sem. Ale teď nefungovalo nic. Kafíčka, dortíčky, čajíčky, sušenky, limonádičky, ibuprofeny nebo snad dokonce cíčka a skéra – všechno marný. Z myšlenky na zítřek se rozklepala, žaludek se stáhnul a nešlo ani jen ležet a dýchat. Musí tu tíseň nějak rozptýlit. Zavolá Markét, to je ono. Vytočí na mobilu číslo spolužačky, vedle níž strávila na gymplu celých šest let. Teda až na děják, kde je Kunhuta (tak přezdívala třída dějepisářce) rozsadila. Markét ji sice po telefonu taky utvrzovala v tom, že je v hajzlu a nic neumí, ale když naťukly Přemyslovce a Markét nonšalantně vyjmenovala všechny panovníky, jak šli za sebou včetně letopočtů, pochopila, že v háji je tady jenom ona.
Potřebovala od tohohle stavu někam utéct aspoň mentálně. Její myšlenky se stočily k oslavě jejích nedávných osmnáctin. Byla neděle 7.5. Seděli s Álou, Sylvou a Tomem v nějakým baru na Žižkově a dávaly si s holkama drinky. Ály kámoš Tom nepil, protože přijel autem. Nejdřív jí nebyl vůbec sympatický, jak tam tak nakráčel rovnou z kanclu v kvádru, ale spolkla jízlivou poznámku, protože z jejich čtyřky byla ona jediná, kdo ještě chodil do školy a nemakal. Tom toho moc nenamluvil a ji štvalo, že se ho Ála se Sylvou pořád snažily rozesmát. Nechápala, proč mu pořád věnují takovou pozornost, když on o ni očividně nestojí. Řekla si ale, že toho kluka do počtu překousne, protože Ála se Sylvou byly jediný, kdo jí nedal ohledně narozeninové párty vale kvůli učení.
Tom, kterého tehdy viděla poprvé, jí nesedl, ale to nebylo nic neobvyklého, jelikož seznamování s lidmi nemusí, a ještě víc, pokud jde o chlapy, co se o ně ženský můžou přetrhnout. Naštěstí začínala být po třetím betonu natolik nametená, že jí všechna antipatie najednou byla úplně fuk. Přidala se k holkám a pokoušela se z Toma vtipnými poznámkami vydolovat nějakou řeč. Překvapivě na její slovní udičky reagoval, a dokonce se mezi nimi dvěma rozvinula debata o soundtracku k filmu Lost Highway. Byli tak ponořený do konverzace, že sebou oba trhli, když jim servírka přišla říct, že zavírají. Holky začaly řešit, kam se přesunou, když v tom Tom navrhl, že by se mohli projet na Slapy a pustit si k tomu ten soundtrack. Mezi holkama zavládlo nadšení a i ji, co si na spontánní akce moc nepotrpí, to docela nalákalo. Tom se zvedl a šel zaplatit celou útratu. Pak se vrátil od baru a jen křikl: „Tak jedém!“ Když se rozezněli v autě NIN, začali všichni vřískat s Reznorem: „You are the perfect drug!“ Měli otevřený okýnka a ten letní luft všem rozfoukával vlasy. Ona seděla vepředu vedle Toma a v tu euforizující chvíli se do jeho blonďatýho profilu za volantem zamilovala. Když se po návratu všichni objímali s vlasama ještě mokrýma z koupání v přehradě, s Álou si slíbily, že ji nebude lámat na akce, dokud nebude mít maturu za sebou. Což znamenalo, že Toma ty dva týdny určitě neuvidí, ale to bylo dobře, protože už takhle měla co dělat, aby se soustředila na učení, a nemyslela na to, jestli on řeší ji stejně jako ona jeho.
Teď jde ale napsat Ále, že je v krizi a dohoda se ruší. MRZI ME TO KOCKO ALE MAM TOTAL KOCOVINU ZE VCERA TAK TO DNES NEDAM. DRZIM TI ALE PALCE ZITRA! ZLOM VAZ! Když jí pípla ta SMS, jako by ji někdo polil horkou vazelínou. Propadala se do bažiny opuštěnosti a bezmoci. Chvíli si říkala, že půjde nejspíš zvracet, ale nakonec se jen nahlas rozbrečela. Teď se jí dokonce zastesklo i po tátovi s jeho přítelkyní Růžou, co se z bytu tu neděli na její narozeniny symbolicky odstěhovali. Pocit opojné svobody rázem vyvanul a ona najednou pocítila vztek, že nezůstali aspoň do maturity. Nechali mě v tom tady potácet se samotnou, blesklo jí hlavou. Ale kdesi pod tím tušila, že spíš vyštvala ona je svou pubertální vzpurností, jejímž nejviditelnějším projevem byl ten šílený nepořádek, ze kterého bylo fyzicky zle už i jí. Myslela na to, jak se Růža opakovaně pokoušela její bordelářství zlomit tím, že jí čas od času pomáhala zorganizovat generální úklid. Pustily si k tomu hudbu, povídaly si a celkem se u toho nakonec vyblbly. Růža si vždycky vzala gumový rukavice a třídění věcí řídila jako profesionální uklízečka. Co by za takový úklidový den teď dala…
Zkusila si jít vyčistit zuby a lehnout, ale když zhasla, začala úzkosti drkotat zubama. Tohle nepůjde. Rozsvítila a zrak jí padnul na kuchyňskou linku, kde odpočívaly Růži gumové rukavice. Jako zhypnotizovaná si je nasadila a šla si vzít discmana s vypáleným CD Lost Highway. Představovala si, jak by Růža s každou uklízenou věcí naložila, a při pátém přehrátí CD už měla hotovo. Když si šla kolem druhé ráno lehnout, usnula tak rychle, že si ani nestihla přehrát v hlavě ten „Perfect drug“ moment z auta, kterým se uspávala od osmnáctin každou noc.
