Článek
Opět po roce tu máme 17. listopad a ani já jsem neodolal a šel se projít na Národní třídu. Jako každý rok tam byly davy lidí, svíčky, hymna, transparenty o svobodě. Atmosféra jako po vyhraném finále – kolektivní pocit, že máme hotovo. A já chápu, proč tam lidé chodí. Oproti době před rokem 1989 se tu žije nesrovnatelně lépe. Ale právě ta samozřejmost, s jakou se oslavuje „svoboda“, ve mně vždycky vzbuzuje trochu neklidu. Jako kdybychom si namlouvali, že jsme vyhráli definitivní boj, a teď už stačí jen každý rok zapálit svíčku a utvrdit se, že všechno je v pořádku. Jenže tohle uspokojení je nebezpečné. Nahrává víře, že není co zkoumat, co hlídat, co kritizovat.
Pod povrchem se totiž ukazuje nepříjemná skutečnost: stát, který tu vládne dnes, není svou podstatou zásadně odlišný od toho minulého. Je méně brutální, méně okázalý, používá jinou rétoriku, ale pořád je to stejné jádro – centralizovaný monopol, který rozhoduje o tom, co smíš a nesmíš dělat, a jehož vůle stojí nad tvým. Revoluce odstranila konkrétní elity, ne princip. Vyměnila vrcholový management stejné instituce. Změnila styl, ale ne povahu moci.
V symbolické rovině je 17. listopad prezentovaný jako okamžik, kdy jsme získali svobodu. Jenže reálná svoboda se nepozná podle volebního lístku jednou za pár let ani podle toho, že můžeš jet na dovolenou do Itálie. Reálná svoboda znamená možnost rozhodovat o vlastním životě bez neustálého dohledu, bez přepisů stanovených někým jiným, bez povinnosti odvádět velkou část vlastní práce na chod systému, který sis nevybral. A v tomhle směru jsme o tolik dál být nemuseli, jak si lidé na Národní často myslí.
Po roce 1989 se změnila ekonomika, otevřely se hranice, podnikání získalo prostor, soukromé vlastnictví bylo rehabilitováno. To všechno jsou obrovské posuny. Ale zároveň se rozrostla legislativa do absurdit, které nemá šanci znát nikdo, kdo je vytváří. Regulace narostly do tisíců stran, daně zůstávají vysoké, stát se zadlužuje ještě dřív, než vybere peníze, které utrácí, a vytváří nové instituce rychleji než kdysi plánovací komise. Moc nikam nezmizela – jen se vytrénovala lépe působit. Místo strachu používá argumenty o „společném dobru“. Místo direktiv se opírá o normy a dotace. Místo tvrdých zákazů nabízí jemnější, ale všudypřítomné omezování.
Když se podíváme na to, co se po roce 1989 skutečně změnilo pro jednotlivce, vidíme dvě paralelní roviny. Jedna je pozitivní: můžeš podnikat, cestovat, kupovat si věci, o kterých lidem dřív ani nesnilo. Druhá je skrytější, ale zásadní: stát stále rozhoduje o tom, kolik ti ze tvé práce smí zůstat. Stále určuje, čím můžeš podnikat a za jakých podmínek. Stále má monopol na soudy, policii, měnu a zákony. Stále tě může trestat za věci, které nikomu neubližují. A stále si bere právo zadlužovat tě bez tvého souhlasu. Ten základní problém – že někdo má institucionální právo rozhodovat za tebe – se nezměnil.
To je důvod, proč mi přijde nebezpečné, jak se 17. listopad slaví. Jako definitivní vítězství. Jako ukončená kapitola. Lidé zapalují svíčky, děkují za svobodu, ale přitom ignorují, že svoboda není jednou provždy získaná trofej. Není to stav, který vznikne revolucí a potom trvá automaticky. Je to neustálý proces omezování moci, decentralizace, odpovědnosti jednotlivce. A tento proces jsme po roce 1989 spíš přerušili, než posunuli dál. Přenechali jsme důvěru systému, který je strukturou stejný jako ten předchozí, jen mnohem kultivovanější a tudíž hůř rozpoznatelný.
Nechci, aby se člověk po přečtení zalekl nebo propadl cynismu. Chci jen narušit samozřejmý rituál oslav „svobody“, která je reálně mnohem omezenější, než se na Národní tradici vyjadřuje. Ano, dnes se tu žije lépe než před rokem 1989 – výrazně. Ale to neznamená, že jsme dosáhli finálního vítězství. Znamená to jen, že jsme udělali několik důležitých kroků správným směrem. A že pokud nechceme sklouznout do další, jen sofistikovanější formy nesvobody, musíme přestat slavit konec boje a začít si všímat toho, co se opravdu děje.
