Článek
Když se dneska mluví o mladých, většinou to zní jako diagnóza: jsou líní, nevděční, mají přehnané nároky a nevydrží u ničeho déle než týden. Jenže co když celá tahle debata stojí na špatné otázce? Co když nejde o to, že mladí nechtějí pracovat — ale že nechtějí pracovat tak, jak si to představuje generace před nimi? Co když nejde o lenost, ale o odmítnutí života, který jim nikdy nedával smysl?
Mladí už od dětství sledují, jak jejich rodiče makají od rána do večera. Přesčasy, práce o víkendech, stres, únava, kolony, hypotéky, věčný boj „nějak to zvládnout“. A výsledek? Často zničené zdraví, minimum radosti a pocit, že život nějak utekl prostřednictvím Excelů, směn a firemních meetingů. Není divu, že dvacátníci dnes necítí nadšení, když slyší větu: „Musíš makat, takhle to prostě chodí.“ Oni to viděli naživo — a nelíbilo se jim to.
Další problém je, že po generaci před námi zdědili svět, který se tváří jako hra, kde jsou všichni vítězové… ale pravidla jsou napsaná pro úplně jiné časy. Máš si po škole najít stabilní práci? Ale kde? Máš si našetřit na byt? Za jak dlouho? Máš vydržet u jedné firmy deset let? A proč bys to dělal, když firma nevydrží ani tři? Systém od mladých čeká staré chování, ale nedává jim staré jistoty. Není to lenost — je to adaptace na realitu.
Říká se, že mladí nechtějí pracovat. Jenže oni pracují pořád: brigády, vlastní projekty, freelancing, studium bokem, práce na dálku. Jen odmítají takovou práci, kde se z člověka stává spotřební součástka. Nechtějí dřít osmdesát hodin týdně jen proto, aby mohli říct, že „něco dokázali“. Nechtějí šéfy, kteří řvou. Nechtějí kulturu, kde je hrdinství přijet do kanceláře nemocný. A hlavně nechtějí předstírat, že je normální žít život, který je spíš přežívání.
Další věc: mladí dneska mnohem víc přemýšlejí o ceně času. Vidí, že život je krátký, rychlý a může skončit kdykoliv. Vyrůstali s informacemi, srovnáváním, tisíci životními příběhy na internetu. Vědí, že existují i jiné cesty než „odmakat třicet let a pak konečně žít“. Problém není v tom, že by se nechtěli snažit. Problém je, že nechtějí investovat energii do něčeho, co nepřináší smysl, rozvoj ani minimum svobody.
Když se ale podíváte na tuhle generaci blíž, zjistíte, že nejsou měkcí. Jen jsou unavení jiným způsobem. Ne fyzicky, ale psychicky. Neustálý tlak na výkon, ideální tělo, ideální život, kariéru, partnerské štěstí, neomezené možnosti… To všechno je vyčerpávající. Je to generace, která začala skvěle — motivovaná, plná plánů — ale uprostřed běhu zjistila, že závod je nekonečný a ceny za vítězství jsou čím dál menší.
Takže když někdo řekne, že mladí jsou líní, možná jen nerozumí tomu, proti čemu se staví. Mladí nechtějí umřít u pásu. Nechtějí být další příběh o člověku, který celý život pracoval a pak zjistil, že si ho ani nestihl užít. Nechtějí žít podle návodu, který nefunguje. Chtějí žít jinak — a to je celé jejich „problém“.
Nakonec nejde o generace. Jde o to, že svět se změnil. Práce se změnila. Hodnoty se změnily. A mladí to jen odmítají hrát podle pravidel, která už dávno nedávají smysl. A možná právě proto nejsou líní. Možná jsou jen první, kdo si troufli říct nahlas něco, co ostatní roky potichu cítili: že nechtějí umřít u pásu. Chtějí žít.
