Článek
Již je to pár týdnů, co se mi do rukou dostala literární prvotina od Františka Voldřicha – Hrdinové ničeho. Obálka, které vévodí komunistická rudočerná kombinace barev mě sice vnitřně odpuzovala, nicméně jelikož autora znám a vím, že má k této zrůdné ideologii daleko, pustil jsem se do čtení. A že to byla jízda.
Hned z první věty knihy – „За женщин!“ zvolal Rus, kopl do sebe vodku a pozvracel se“ – mi bylo jasné, že tato kniha se některým lidem nebude líbit (což mi ostatně potvrdila recenze od pana Muknera na ČT ART, které se věnuji dále v textu), jelikož od první stránky tne svým nekorektním humorem do živého.
Román začíná v hospodě, kde čtenář okamžitě vniká do atmosféry, která se prolíná celým příběhem. Vstupujeme do mysli mladého muže, který cítí, že život je něco víc než jen každodenní vysedávání v kanclu a datlování písmen do počítače, a jehož tento všední život pomalu dusí. Aby se s těmito pocity vyrovnal, vydává se s partou „kamarádů“ na akce, které jsou hloupé, nebezpečné, ale při nichž se konečně cítí naživu. Protagonistu tak můžeme sledovat při lezení na jeřáby, skákání na rozjeté vlaky či při úprku před policií – což dokonale kontrastuje s jeho životem v korporátu, v bezpečném prostředí, ve kterém však pomalu umírá.
Někomu by se námět knihy mohl zdát až hloupě jednoduchý, ale pro člověka, jako jsem já, který přesně tyto pocity zažívá udeřil autor knihy hřebíček na hlavičku. A určitě nejsem jediný. To nejdůležitější na celé knize navíc zdaleka není příběh. Jde o myšlenky a o způsob, kterým je autor čtenáři předává. Právě styl psaní bych na knize vyzdvihl nejvíc. Celá kniha je napsána v první osobě, což ji, spolu s autorovým břitkým humorem a neustálými odkazy, činí nesmírně čtivou. Jestli bych první polovinu označil jako svižnou a dobře napsanou, v druhé polovině se příběh naprosto zvrtne a posledních sto stránek jsem doslova hltal. Málokterá kniha ve mně navíc vyvolala tak silné emoce po jejím dočtení jako tato, což hravě vykompenzovalo místy otravného protagonistu, kterého osobně považuji za největší slabinu knihy.
To si ale musí vyzkoušet každý čtenář sám, protože jak se říká, sto lidí, sto chutí. A tím se dostávám k reakci na recenzi pana Muknera (odkaz můžete nalézt dole). Je jasné, že autorovi recenze se kniha nelíbila, jeho článek však působí spíš jako výlev osobní frustrace než objektivní literární kritika. Věty vytržené z kontextu mají čtenáře šokovat, ale vyvolávají spíš otázku, zda recenzent skutečně pochopil, co čte. Voldřichův román není filozofickou esejí, která by měla přinést odpovědi na otázky smyslu života, ale generační výpovědí člověka, který se dusí v systému a hledá východisko. Celá recenze na mě tak působí dojmem, že si pan Mukner bere všechno až příliš vážně a zřejmě by si víc užil knihu, ve které postavy vedou korektní dialogy o diverzitě při třídění odpadu.
Abych to ale shrnul, Hrdinové ničeho nejsou kniha pro každého. I přesto si ale myslím, že by si ji každý přečíst měl. Lidé, kteří se v ní budou vidět zjistí, že nejsou na světě sami a ti, kteří tomuto pohledu nerozumí dostanou alespoň vhled do našeho chování. A to že je místy kniha až moc sexistická, až moc vulgární, až moc nechutná? Domnívám se, že právě tohle naše společnost, zahlcená politickou korektností, potřebuje. Tato kniha v sobě totiž má něco, co většina dnešních knih postrádá – upřímnost a odvahu ukázat svět, jaký je, bez přikrášlování. A já jen netrpělivě čekám, s čím autor přijde příště.
A co si o knize myslíte vy? Napište to prosím do diskuse.
