Článek
Blíží se vánoce. Pro děti svátky nejhezčí..
Hodně dětí dostane maličkost od charity, fajn lidí nebo taky vůbec nic. Ženské s dětmi, které sotva zaplatí nájem, babičky a dědové, kteří zůstali sami, lidé osamocení nebo nemocní, na které jejich blízcí zapomněli.
Jo, to jsou taky vánoce. A nejen ty. Každý den je pro mnoho lidí boj o bydlení, jídlo, teplo nebo hezké slovo.
Jen o ty svátky to je nějak víc vidět.
Děti v děcáku mají všechno.
Jídlo, teplo, postel i dárky pod stromečkem. Vybavené byty, kde se střídají tety a strejdové se záplavou dobrovolníků, mají představovat rodiny. Ale teta se strejdou jdou po šichtě domů, ke svým. Ke své rodině, dětem.
A nastoupí zase jiná teta a další dobrovolník na úkoly a doprovod na kroužek a tak pořád dokola.
nikdo nezaznamenává do knihy života přebrepty a trapasy, které se v DD nebo na bytě přihodí, nikdo nemá potřebu a čas posedět a popovídat o láskách, trápení, stesku nebo radosti.
Od toho je psychoterapeut.
Pusa na dobrou noc nebo obrázky se srdíčkem a v něm „pro mámu“.
Dávají děti v děcáku tetám dárky?
Jsem pěstoun.
Poslouchala jsem několik setkání a seminářů, kde si všichni zaplesali, jak nám ta náhradka šlape a co je potřeba změnit, aby šlapala ještě lépe než v Polsku, Rakousku, „Azerbajdžánu“ a jinde.
Realita je jiná. To vědí všichni pěstouni. Všechny ženské na OSPODech, které se nejprve probojují stohem papírů, přepíší stokrát to samé do kolonek pro krajský úřad a potom teprve se jdou podívat, jak se dítěti v náhradní rodině daří.
Svátky jsou těžké pro všechny z oboru.
Některé děti mají kliku a zaparkovaly v náhradní rodině, jiné čekají (většinou marně) na telefon nebo pohled od „pravé mámy“, někde nenaděluje Ježíšek, ale strom přání.
Pěstouni jsou rodina. Trochu sešitá barvou, věkem, praštěností vlastní i přijatých dětí, ale rodina.
Rodina, odkud se neodchází, rodina se zvyky a zlozvyky, rodina s rýmou nebo teplotou, rodina se zlomenou nohou a taky s plechy cukroví a pusou od moučkového cukru.
Pěstounské děti jsou stejné jako každé jiné, jen bordelaří a smějí se a brečí a lžou a ječí a milují… v náhradní rodině.
Jsme to my, kdo pro děti drží svět pohromadě.
Ne MPSV se svými novelami, ne ti, kteří se do děcáku jdou podívat právě jen o vánocích. Hezky vyfotit a šup domů za svými.
Některá dědictví totiž nejsou dědičná, bývají vyvolená…
S tou náhradkou je to jako na houpačce. Spíš horší.
Účastníci české Pěstounské pouti lezou na nebezpečné atrakce v domnění, že to bude zábava, ale nakonec jim jde žaludek nahoru a dolů, podle toho, jak se kolo otáčí.
Blbě je ale většině.
Pořád těm našim velitelům na MPSV nedochází, že rozdrobovat pěstouny na další kategorie, profi, neprofi, s daněmi, bez daní, akutní nebo dlouhodobé, je nesmysl a výplod chorých mozků, kam nastrkat další peníze.
Některé řetězy se dají přetnou jen láskou, není třeba vysokých škol a mouder těch, kteří mají děti v náhradkách jen vyčtené z knížek (mmch. nechali byste si operovat srdce od věhlasného profesora medicíny na fakultě nebo od profesora, který denně operuje).
Naše rodina nabobtnala o dva kousky. Máme tedy pět dětí v pěstounské péči. Vždycky jsme měli hodně dětí, vlastních i přijatých. Peripetie, které jsme absolvovali jsem popsala v jim článku. Po sedmnácti letech s dětmi z „druhé ruky“ nás psycholog vyhodnotil tak, že bych měla vrátit i kočku. Nedala jsem se.
No a nakonec to dopadlo dobře. Pro děti, protože ty by zůstaly v děcáku.
Jsou velké. S traumaty obřími. Jsme jejich šestá pečující instituce.
Jak se to může vůbec stát? Jak je možné, že nekonečné šance biologické rodiny mají navrch nad životem dítěte? Jak to, že je v té náhradce dítě až tím posledním zájmem?
Vážně se chceme točit na kolotoči bez těch, kteří nám jen mávají zdola? Chceme se houpat na houpačce pro dva, tři, pět, sami? Chceme mít žaludek jak na vodě, kdykoli uslyšíme: horská dráha náhradní rodinné péče?
„Jsem náhradní máma a tohle je můj gang“, nechám si vyrobit tričko a prosím MPSV, aby nechala pěstouny dýchat!
Tak hezké svátky všem. Malým i velkým.
Madla a spol.
