Článek
Moje děti jsou nositelé vysněné paměti.
Narodily se jiným matkám a otcům, nedostaly do vínku voňavou peřinku.
„Pamatuješ si, jak jsem byla malá?“
„Nepamatuju, beruško, to jsi u nás ještě nebydlela“
„Já si to pamatuju, mami, měla jsem kočárek s panenkou“
Vím přesně o čem mluví, jenže ten kočárek dostala v Klokánku, když jí byly dva roky.
„Mami, víš, že jsem jezdil s tím prvním tátou na slonovi?“
„Vážně? V cirkuse? Na pouti?“
„Ne, jeli jsme z azyláku na nádraží“
„Aha, to bylo prima, projíždět se, ne?“
„Nebylo, protože jsem se bál, já se v azyláku pořád bál“
Tak už se neboj, chlapečku.
„Víš, že jsme jedli v děcáku zmrzlinu každý den?“
„Fakt?“
„Ne, kecám, jenom obden“
Vysněné vzpomínky trvají, dokud jejich místo nezaplní vzpomínky opravdové. Z výletů, z pusy na dobrou noc, z opékání buřtíků, z objímání, utírání slziček…
Opravdové vzpomínky, kterým se smějeme při vyprávění, jak to tehdy bylo, co se stalo. Každý prcek hltá povídání o něm, jak to bylo, jak jsme si ho přivezli domů, jaký byl a co dělal. Rozhlédne se…„Koukejte, mluví se o mně!“
A už může taky přidat, co říkal děda a jestli si pamatujeme na to, jak si ostříhala vlasy, jak počural postel nebo kousla paní učitelku. Hihi. Je fajn mít co hodit do placu, je bezva přidat svou trošku do mlýna.
Kojeňáky skončily, děcáky praskají ve švech a pěstouni nejsou.
Říká se, že malé děti se topí rychle a tiše.
A nejen ve vodě.
Miminka v kojeneckých ústavech nepláčou. Batolata často jen sedí a koukají. Školkáčci lítají po děcáku jak splašení, aby si jich někdo všiml. Školáci se shlukují v děcákové hierarchii podle ostrých loktů. Puberťáci už nevěří ničemu.
Rychle a tiše.
A je to hlasité ticho. Ve kterém je všechno.
Revolta a prázdnota, ublíženost, bez sebevědomí, bez jistoty, bez vyhlídky na budoucnost nebo naopak s nereálnou vizí, ve které jsou nadité peněženky, nejnovější modely aut a vila s bazénem. Hned, teď, okamžitě jak vylezu z děcáku, hned po první výplatě, za kterou si koupím nejdražší ajfoun.
Rychle a tiše.
Pomalu a hlasitě.
Oboje a pořád. Spoustu let a stále dokola. Nositelé vysněné paměti.
Z rodin se neodebírají jen miminka, malé zdravé děti. Naopak. Většina dětí má nějaké sourozence a chodí do školky, školy nebo se chystají na střední.
Kdopak chce mít doma puberťáka, který vám stokrát vmete do tváře, že nejsi jeho máma, že sis ho vzala pro peníze, že je to všechno k ničemu.
Kdo se rád nechá probírat veřejností, která ví jistojistě, že ten barák, to auto…máte z dávek na dítě.
Je to těžké.
I pěstouni se totiž topí rychle a tiše.
Všechny dětí patří do rodin a jestli nemohou jezdit s vlastním tátou na slonovi nebo vozit s mámou kočárek s panenkou, tak ať jsou v rodině náhradní, kde na ně čeká velbloud nebo koloběžka i kopec zmrzliny.
Přeju všem dětem, aby měly mámu a tátu a všem pěstounům, aby to nevzdali.
Ty opravdové vzpomínky jsou moc potřeba.
