Článek
Tak ostatně žije mnoho jiných, pěstouny zastupujících, o pěstounech rozhodujících, osob.
Nakazit se můžete neštovicemi, rýmou, nakazit se lze i blbou náladou nebo LÁSKOU, stejně jako já, jako my.
Poprvé jsem se nakazila láskou k cizímu dítěti v roce 2009. Chlapečka nám vybral Krajský úřad a my tenkrát vůbec nepochybovali o správnosti své cesty.
Ano, raději bychom tenkrát dítě adoptovali, ale to bych dřív psala z hrobu než s adoptovaným dítkem na klíně. V našich končinách totiž adopce strašně dlouho trvá.
A tak jsme dali přednost péči pěstounské a já začala rozmotávat nejen rozdíly mezi adopcí a pěstounskou péčí, ale zejména rozdíly v našich právech a povinnostech.
V tom pravěku bylo pěstounů o mnoho méně a financí, které by pěstouny jistilo, jakbysmet. Ale úřady do ničeho moc nešťouraly, povinnosti pěstounů se smrskly do návštěv paní z OSPODu a to bylo všechno. Taky lidi to možná méně řešili (snad kvůli těm financím, nevím).
No a když na přelomu roku 2012/2013 vstoupila do našich životů Novela, byli jsme natolik nakaženi láskou, že jsme přijali ještě tři holky, později kluka přes hostitelskou péči a ve finále další sourozeneckou trojčlenku.
Každé z dětí nám něco dalo, něčemu naučilo a něco vzalo. A jak rostly, láska se nezmenšovala, ale proměňovala na lásku dospělou, lásku, která je musí nechat odejít…vyrostly, dospěly a odešly (jo, já vím, vrací se pořád).
A taky máme doma stále ty dva raubíře a jednu drndu a velkou slečnu s rozumem prvňáka.
A protože jsme nakaženi napořád, pořád nás to s dětmi baví a iluze o systému náhradní rodinné péče jsme ztratili někde cestou, žádáme o děti, které nikdo nechce, znovu.
Lze se vyléčit? Jde operovat láska? Můžeme jí odehnat z duše?
Pěstounskou lásku si totiž naordinujete, implantujete si jí do hlavy a rozhodnete se milovat. A milujete láskou vědomou, do které vás nikdo nenutil, nikdo vám neslíbil, že to bude jenom bezva, že to bude snadné.
Taky že není. Děti, které se dostávají do náhradky, jsou stejné, jako naše vlastní děti i jiné, protkané vlastním osudem. Proto mají ty staré oči.
Nevěří nikomu, zkouší naši lásku, a to tak moc, že je to někdy na jednoho až moc a je potřeba přidat k lásce trpělivost a empatii a taky pevně stát a neuhnout i když člověk musí opravdu zhluboka dýchat, aby vydržel.
A když se nám ta láska rozjede, stejně jako jiné nákazy, přeskočí někdy jinam a nakazí se další a pak zas další a když se nebudeme bránit, nákaza se rozšíří. Stačí tady být pro jednu drndu nebo jednoho raubíře.
Takhle nějak si představuju, že to bude s dětmi, které neměly štěstí na své nakažené lidi.
Napište mi, ráda vás nakazím.
