Článek
Havlíček a Bach byli přáteli, spojeni na jaře 1848 bojem proti metternichovskému absolutismu. Jeden horoval za ústavu v Praze a druhý ve Vídni, kde navíc, jako brilantní advokát, obhajoval před soudem tamní revolucionáře. Přišel červen a s ním divoký Všeslovanský sjezd v Praze, ukončený neslavným Windischgrätzovým zásahem, v jehož průběhu kdosi v okně zastřelil generálovu manželku. Vztahy mezi oběma pány tak ochladly, ač si občas i nadále napsali. Bach považoval výdobytky revolučního roku za dostatečné a zakrátko přijal, z rukou mladičkého císaře Františka Josefa I., post ministra vnitra. Havlíček novou realitu neuznal. Známým nočním zásahem v Kutné Hoře byl přemístěn právě do jihotyrolského Brixenu. Politik na starého přítele zase tolik nezanevřel. Havlíček byl, na státní útraty, ubytován v nejlepším hotelu „Zum Elephanten“ a k tomu obdržel roční gáži 400 zlatých, tedy plat vyššího státního úředníka. Karel byl pohledný chlap, navíc při penězích, a tak, jen co se poněkud rozkoukal, začal řádit. Přes den konal dlouhé procházky po zdejších horách, psal slavné Elegie a po večerech se věnoval vínu, kartám a zejména místním dámám. Dokud se jednalo o služky a městská děvčata, dalo se to vydržet, ale když svedl i pohlednou paní hostinskou, pohár trpělivosti právě přetekl. Vše umocňovala prostá závist, že český rebel se tu má lépe než drtivá většina místních. Puritánští radní tak odeslali do Vídně naléhavou supliku s konstatováním, že takhle to dál nepůjde. Ministr vnitra Alexander pokýval hlavou a vyzval paní Havlíčkovou, aby se vydala na cestu. Současně byl hřebec i s rodinou přesunut do dvě stovky metrů vzdáleného domu a gáže navýšena o dalších sto zlatých. Oběma manželům se v horském prostředí dokonce zastavil rozvoj rodinného prokletí - tuberkulózy. Když byl páru umožněn návrat do Čech, oba na tuto nemoc záhy zemřeli. Zůstala po nich nezletilá „dcera národa“ Zdeňka.
Hotel Elephant dnes není těžké najít, nachází se severně od středu města u rušné ulice a v současnosti prochází rozsáhlou opravou. S manželkou k němu pohodlně dorazíme z historického náměstí asi za pět minut. Ze dveří právě vychází odhadem asi pětačtyřicetiletá majitelka, se kterou se zdravíme. Překonám pokušení prohodit rádoby vtipnou otázku na Čecha, který jí svedl prababičku („einige Tscheche, der hat Ihre Urgroßmutter ge*ickt“), manželka totiž není příznivcem podobných hlášek. Raději se zeptám na dům, kam byl náš novinář přemístěn. Velmi ochotně jde kousek cesty s námi, aby nám ukázala směr, evidentně nejsme první. Vypráví, že našich lidí sem přijíždí čím dál víc, aby se zajímali o skutečné osudy tohoto velkého člověka. Domek v klidné čtvrti (vedlejší ulička nese název „Karl-Havlicek-Gasse“) je vzorně udržován soukromým majitelem. Na dvoře otevíráme, pod pamětní deskou vlastence, objemnou návštěvní knihu s mnoha českými vzkazy. Připojíme ten svůj a krátce u ní postojíme s myšlenkou na polovinu 19. století. Dobu, kdy se Češi právě nadechovali ke svému největšímu kulturnímu a ekonomickému rozmachu v mnohonárodnostní podunajské federaci, na ony nejlepší časy západního světa, nazývané podle Francouzů „Belle époque.“
Okolo se vypínají zasněžené alpské třítisícovky, na jejichž svazích tuším tisíce lyžařů. V prosluněných zahradách města Brixenu zpívají ptáci. Je jaro.
Zdroj:
Jiří Rak - Zachovej nám Hospodine
Österreichisches Staatsarchiv - Wien
