Článek
Narozeniny mužské poloviny rodu Zenklů se u nás nikdy moc neslavily. Na rozdíl od svatojánského svátku - jméno Jan se dědí v první linii od druhé poloviny devatenáctého století už pátou generaci. Nejinak tomu bylo i v červnu roku 1945. Prarodiče se přestěhovali z rakouské Vídně před válkou do Prahy, kde se usídlili v nuselské vilové ulici V Luhu, prakticky umístěné mezi známějšími komunikacemi Na Jezerce a Na Květnici. Dědeček, se svou brilantní němčinou, byl právním zástupcem švýcarské firmy Maggi v Československu (od roku 1948 pak uklízečem ve znárodněném podniku této firmy pod názvem Vitana n.p.).
Přišel 24. červen 1945 a odpolední rodinná oslava svátku probíhala v poválečné euforii, umocňované nejen návratem strýce primátora a národního socialisty Petra Zenkla z Buchenwaldu, ale i potravinami z americké pomoci UNRRA. Dědečkovi bylo pětačtyřicet, otec teprve dvanáctiletým gymnazistou. Bylo kolem šesté odpoledne, když před domem postupně zastavily tři vládní limuzíny, ze kterých postupně služka uvedla po schodech nuselské vilky předsedu vlády Fierlingera, šéfa lidovců Jana Šrámka a komunistického vůdce Klementa Gottwalda. Všichni formálně popřáli oslavencům k svátku, poděkovali dědečkovi za časově příhodný jednací azyl a pak politické kvarteto, spolu se strýcem Petrem, usedlo v obývacím pokoji k poradě o jediné, ale o to choulostivější záležitosti – osudu nemocného prezidenta Emila Háchy. Ten, iniciativně zatčený v Lánech už pár dní po květnovém povstání, ležel ve vězeňské nemocnici na Pankráci, vystaven pohrdlivým poznámkám lékařů, sester a ošetřujícího personálu.
Debata byla místy neobyčejně bouřlivá a znamenala jeden z prvních vážných rozporů po návratu vlády do země. Komunisté a sociální demokraté (už značně pod jejich vlivem) striktně žádali postavení nemohoucího Háchy před veřejný soud, s poukazem na skutečnost, že někdejší prezident má i světlé chvíle, kdy je schopen vnímat nebo dokonce komunikovat. Rozsudek by pak byl jasný - trest smrti oběšením s příslibem jakéhosi formálního odkladu po dobu léčení. Lidovci požadovali prohlášení hluboce věřícího katolíka Háchy za nezpůsobilého k právním úkonům a umístění do sanatoria s náležitou péčí. Národní socialisté reflektovali stanovisko jim blízkého staronového prezidenta Edvarda Beneše, kterému jeho protektorátní předchůdce připomínal vlastní špatné svědomí z počátku války, pokud Beneš nějaké svědomí v pětačtyřicátém roce ještě vůbec měl. Tedy, že Hácha musí co nejdříve zmizet z povědomí národa, který jej neodsuzoval, ale veskrze hluboce litoval.
Už přicházel soumrak, když padlo rozhodnutí. Premiér Zdeněk Fierlinger vstal, odešel k telefonu a zavolal řediteli přeplněné pankrácké věznice s pokynem, aby doktoru Háchovi byla okamžitě přerušena veškerá péče ve formě podávání jakýchkoli léků, vitamínů nebo diety. O den později toto rozhodnutí aktéři tajné schůzky oznámili ostatním členům vlády třetí republiky. 27. června prominentní vězeň konečně zemřel a zejména Edvardu Benešovi na Hradě spadl kámen ze srdce. Od té chvíle se o Emilu Háchovi, s výjimkou několika procesů s bývalou protektorátní vládou, téměř nemluvilo. Snad proto, že se mnoha tehdejším činitelům stále překážel…
Utajeného pohřbu na vinohradském hřbitově 30. června 1945 se směla zúčastnit pouze dcera Milada, která při těžce zkoušeném otci stála v nejtěžším období jeho života po smrti milované manželky v tragickém roce 1938 až do hořkého konce…
Zdroje:
Nekola Martin: Petr Zenkl - politik a člověk, 2014
Archiv vlády ČSR, 1945
Rodinný archiv rodu Zenklů
