Článek
Začíná 13. století. České země jsou na vrcholu moci, Přemyslovci se stávají královskou dynastií a potřebují nutně zvýšit dynamiku rozvoje. Zvou tedy obyvatelstvo nejbližší ciziny, tedy německy hovořící, aby kolonizovalo pustá pohraniční teritoria. Během dvou století tak stane a české země tedy obývají Češi hovořící česky a německy. Národ je všude vnímán jako souhrn obyvatel se společným tzv. domicilem, tedy místem usazení. I když to tak nevnímáme, ani husitství není rozděleno primárně národnostně. Že jej podporují téměř výhradně česky hovořící obyvatelé Čech je dáno zejména Prahou jako jeho centrem, zatímco co pohraničí a česky i německy hovořící Morava od něj dává ruce pryč. O dvě stě let později stavovské povstání není žádným bojem Čechů proti Rakušanům, ale stavovskou rebélií v čele s německým vzdorokrálem, kdy pro 24 popravených je mateřským jazykem němčina.
Pobělohorská doba je celoevropsky absolutistická a tedy centralistická. Z kariérních a obchodních důvodů profituje němčina, neboť je pro elitu národa výhodnější. Jezuité jako Balbín, tvrdě prosazující rekatolizaci, paradoxně podporují údržbu češtiny, aby byl katolicismus bližší česky hovořícím Čechům. I Antonín Koniáš píše svůj „Klíč kacířské bludy k rozeznání otevírající“ česky. Čeština tedy není rozhodně potlačována shora, ale upadá, protože se prostě nevyplácí. Dokonce i Marie Terezie píše místodržitelům v roce 1773 do Prahy, „nechť se alespoň v triviálních školách český jazyk jako dědictví zemí českých udržuje…“ Její syn Josef II. je ovšem pragmatikem každým coulem a pro efektivitu státní správy opět prosazuje němčinu na úkor ostatních jazyků mnohonárodnostní monarchie. Zruší ovšem nevolnictví, čímž umožní vyšší vzdělávání česky hovořících Čechů, kteří jazyk začínají opět hojně užívat a prosazovat v tzv.národním obrození. Stále tu ovšem primárně máme jeden národ hovořící dvěma jazyky.
V této chvíli o tisíc kilometrů dále na západ propuká francouzská revoluce, stojící v opozici proti zbytku Evropy. Francouzi tedy vymyslí sjednocující prvek nikoli na bázi společně obývaného území, ale společného jazyka. Francouz je ten, jehož mateřštinou je francouzština. Této ďábelské myšlenky se v první polovině 19. století chytí roztříštěné německé státy a dovedou ji do obludného rozměru. Každý, kdo hovoří německy, je Němec. S výjimkou jižní Moravy, inklinující k Rakousku, se této myšlenky chopí i dosavadní německy hovořící Češi, obývající pohraničí. Všechno rakouské (vídeňské) je jim náhle málo německé, uvědomí si, že jsou vlastně Němci (podle lokality později „sudetští“) a výsledkem je horování pro všeněmecký sjednocující sněm ve Frankfurtu v revolučním roce 1848. Tohle vyděsí ovšem česky hovořící Čechy, kteří se právem obávají rozpuštění v německém moři a známým dopisem Františka Palackého, největší české osobnosti století, své němectví odmítnou a přihlásí se k rakouské federaci, pod jejímiž křídly krok za krokem získávají svébytnější postavení.
Tímto aktem vzniká novodobý český národ, který má vůči sudetským Němcům stále vyšší natalitu, vzdělanost i ekonomickou úroveň. První úder přichází po obecních volbách v roce 1861 v Praze, kdy zastupitelstvo poprvé s českou většinou radostně zakáže německé názvy ulic. V reakci na český vzestup sudetští Němci úspěšně zabrání trialismu vznikajícího Rakousko-Uherska, kdy hrozí ozbrojeným povstáním s podporou Pruska. Český, nyní již dvounárodnostní sněm je zcela paralyzován (císař je později nucen jmenovat výkonný sbor) a tak se centrální vláda snaží Čechům toto kompenzovat: Je obnovena česká univerzita a mnoho středních škol skvělé úrovně, císař přispívá na Národní divadlo, důstojnický soubor tvoří 13% Čechů, masivně se investuje do české infrastruktury (železnice bude nejhustší v Evropě) a v roce 1882 je čeština uznána vnějším úředním jazykem i v Němci obývaném pohraničí – tedy poštmistr nebo policista v Aši musí se skřípěním zubů hovořit lámanou češtinou, pokud je písemně nebo ústně osloven česky. Premiérem Rakouska se stává polský šlechtic Badeni a vyhlašuje jazyková nařízení, kdy oba jazyky musí ovládat všichni státní zaměstnanci a to i ve vnitřním styku bez ohledu na styk s veřejností. To už je moc. Sudetští Němci demonstrují, napadají Čechy v ulicích, v Praze umlátí dvě oběti k smrti.
O několik dní později čeští studenti přepadnou Němce v Chuchli a šest jich zabijí. Zabíjí se i jinde. Stanné právo ukončí nepokoje ale i Badeniho pokus. Sudetské Němce události ovšem ujistí, že mnohonárodnostní Rakousko-Uhersko jejich výsadní postavení podporovat nebude a pohraničí uznává za autoritu už jen císařské Německo, jehož symboly bez skrupulí užívá. Navíc s obavami sleduje českou ekonomickou prosperitu a pokouší se s Čechy přece jen dohodnout. Na Moravě se to podaří, v roce 1905 je uzavřen mezi českými a německými politiky Moravský pakt, který jasně definuje politické zastoupení na zemském sněmu i ve Vídni a odstraní tak významně národnostní napětí. V Čechách k dohodě nedojde – Češi, procentuálně silnější než na Moravě, cítí, že čas hraje pro ně a tahají tak za delší konec provazu zde vytrvale stupňují protiněmecký tlak.
První světová válka utne vše. V roce 1916, využijí čeští Němci příhodného vývoje bojů a ve Svatodušním programu zcela bezohledně a povýšeně navrhnou přeměnu monarchie v německy hovořící stát s českou folklórní menšinou. Nově nastupující císař Karel, laskavý a mírumilovný muž, jich má ovšem už také plné zuby, plán smete ze stolu a upřímně se snaží válku ukončit. V rakouském parlamentu se Češi a Moravané konečně spojí do „českého klubu“ a na jaře 1918 předjednají s císařem budoucí čtyřstátí, spojené personální unií.
Zahraniční síly vedené Masarykem a Benešem však podlehnou iluzi separatismu pod francouzskou ochranou, vytvoří československý národ s vlastním umělým státem, zvaným Československo, kde poražení sudetští Němci budou poprvé absolutní menšinou, přičemž vítězné Dohodě bude složen slib kantonálního uspořádání do deseti let (Slovákům dokonce Pittsburgskou dohodou). Němci protestují v ulicích a pomsta Čechů nyní bude sladká. Policistů se po pádu monarchie nedostává a tak pořádkové síly tvoří válkou zdivočelé vojsko, podporované italskými legionáři. V Kadani na hození hrsti štěrku zareagují vojáci palbou z kulometů, devatenáct mrtvých, včetně žen a dětí. Mrtví Němci přibývají i jinde v pohraničí. Vše korunuje zákon o státní službě, k níž je nezbytná poměrně náročná jazyková i ideologická zkouška z češtiny. Výsledkem je vyhození desítek tisíc Němců ze státních služeb a nahrazení policistů, železničářů a úředníků etnickými Čechy, což na místní působí jako okupace. I když časem zasednou občas ve vládě i němečtí ministři, místo kantonálního uspořádání udělá česká vláda na všechny, včetně Slováků, v roce 1928 krátkozraký dlouhý nos.
S nástupem Hitlera a ekonomické krize to má vůdce Konrád Henlein a spol. poměrně snadné. Za viníka všech nezdarů jsou označeni Češi, z obětí roku 1919 mučedníci za právo na sebeurčení (což celkem sedí). Zfanatizovaní a zdivočelí Sudetedeutsche převezmou ve svém „odboji“ to nejhorší z nacismu, vrhnou se na symboly české (tedy československé) státnosti, která se nyní ocitá bez bývalé rakouské a nyní francouzské ochrany, kterou na podzim 1938 úspěšně rozvrátí. Bez skrupulí a výčitek přitom zavraždí desítky státních zaměstnanců, zejména z řad četnictva. Část jich nebude souhlasit s 15.březnem 1939, ale minimálně stejně velká část se vrhne, často díky dvoujazyčnosti, do Protektorátu, kde řádí a vraždí od K.H.Franka až po úředníky gestapa jako černá ruka, přičemž se bestiálně vyžívají v ponižování nedávno vládnoucích Čechů. Ruleta smrti se od pouličních potyček 19. století roztáčí v masivní mlýnek na maso s desítkami tisíc mrtvých. Odveta léta 1945, kdy nyní Češi beztrestně zabíjejí a znásilňují opět po tisících je očekávanou pomstou, korunovanou vysídlením vinných aktivních nacistů i nevinných lesních dělníků z jejich domovů.
Komunismus jakékoli kontakty zakonzervoval a naše doba s nimi neumí zacházet. Výše popsané hrůzy už nezažili ani rodiče dnešních Čechů a Němců. letošní sněm v Brně je pokusem, jak se porovnat. Možná měl být jinde, blíže hranic, třeba ve Znojmě nebo Chebu, ale ránu, která hnisá, je dobré vyčistit. Třeba dnes, kdy děti dnešních bývalých sudetských Němců budou jednou hledat útočiště před měnící se západní Evropu u nás nebo sousedním sílícím Polsku, které se stává pro malé národy mezi Německem a Ruskem stále větší nadějí…
Prameny:
Jiří Bílý: Právní dějiny na území české republiky (1999)
Jiží Malíř: Od spolků k mderním politickým stranám (1996)
Josef Pekař: Dějiny československé (1991)
Otto Urban: České a slovenské dějiny do roku 1918 (1991)
