Článek
Nezávislá skupina vědkyň a vědců z českých i zahraničních výzkumných institucí odpovídá na vaše dotazy. Některé odpovědi pak sdílí i na sociálních sítích Facebook, Twitter, Instagram, Threads a zde na Seznam Médium.
Dotaz
Od zvířat nás rozlišuje zřejmě jedna věc, starost o postižené. A tak se ptám, jestli to tak u lidí bylo vždy, nebo se to změnilo až s moderním věkem člověka. Tedy, kdy? Před 100, 70, 10 tisíci lety, nebo při vzniku prvních civilizací, tedy asi tak před 6000 lety, nebo v našem letopočtu, nebo…?
Odpověď
Pokud bychom postižení pojali šířeji jako odchylku ve zdravotním stavu, která jedince omezuje v určité činnosti a může vzniknout i během života např. v důsledku úrazu nebo nemoci, zjistili bychom, že ani v této oblasti nejsou lidé unikátní. Například termity lovící mravenci rodu Megaponera nosí zraněné druhy s ulomenými končetinami do hnízda, kde o ně pečují lízáním ran a zvyšují tak jejich šanci na přežití na 80 % ve srovnání s 10% šancí u neopečovávaných jedinců.
Dalším způsobem péče o jedince (nejčastěji příbuzné nebo partnery), kteří se nemohou hýbat nebo nestačí ostatním, je ochrana před predátory, jež byla pozorována u řady primátů včetně našich nejbližších příbuzných šimpanzů, ale i u jiných savců. Poskytování potravy zraněným nebo nemocným členům skupiny je také způsobem péče pozorované u lvů, lišek, vyder nebo mangust.
Homo erectus
Jistou míru péče o nemohoucí můžeme tudíž předpokládat už před oddělením naší lidské linie od šimpanzí (před 5–8 mil. lety). Fosilní záznam poskytuje jen omezenou a často nejednoznačnou informaci ohledně péče o postižené. Např. jedinec reprezentovaný 2 mil. let starou bezzubou lebkou Homo erectus z Dmanisi D3444/D3900 nemohl požívat potravu, která by se musela náročně žvýkat, a mohl být proto částečně závislý na péči ostatních.
Na druhou stranu máme pozorování u současných primátů, že se jedinci s podobným omezením byli schopni postarat se o sebe sami. Jednoznačnějším příkladem péče o postižené je přes 500 tis. let stará lidská lebka č. 14 ze Sima de Los Huesos nedospělého jedince trpícího kraniosynostózou (nemocí, kdy předčasně srostou lebeční švy, a mozek narozeného dítěte tak nemá prostor pro růst). Navzdory deformacím mozkovny a mozku samotného, které vysoce pravděpodobně vedly k motorickému a kognitivnímu postižení, se tento jedinec dožil 5–12 let.
Neandertálci
Péči o postižené můžeme doložit i u neandertálců, kde je nejpřesvědčivějším dokladem cca 40 tis. let stará kostra Shanidar 1jedince, který utrpěl závažná zranění hlavy a dolní i horní končetiny vedoucí ke hluchotě, ztrátě zraku jednoho oka, kulhání a amputaci paže. Zhojená zranění však dokládají, že i s těmito postiženími a nepochybně díky péči svých druhů žil v drsném prostředí pleistocénu ještě řadu let a dožil se úctyhodných 40–50 let.
Můžeme tedy říci, že péče o postižené jedince není vlastní jen modernímu člověku, ale máme ji přesvědčivě doloženou i u jeho předchůdců a příbuzných, a v přírodě ji známe i u řady dalších druhů.
Pro Zeptej se vědce odpovídal Martin Hora.
Mgr. Martin Hora, Ph.D., Katedra antropologie a genetiky člověka, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy
Zeptej se vědce
Projekt Zeptej se vědce se snaží zprostředkovat kontakt mezi vědeckou a nevědeckou veřejností. Máte-li na vědce nějaký dotaz, zeptejte se nás na Facebooku, Twitteru nebo Instagramu.
