Mají zvířata ráda nějaký způsob hlazení, drbání a mazlení?

Nezávislá skupina vědkyň a vědců z českých i zahraničních výzkumných institucí odpovídá na vaše dotazy. Některé odpovědi pak sdílí i na sociálních sítích Facebook, Instagram, Threads, Bluesky a zde na Médiu.

Na úvod je třeba říct, že už z povahy vaší otázky vyplývá, že velmi záleží na tom, kterého konkrétního druhu nebo konkrétního jedince se tato interakce mezi zvířetem a člověkem bude týkat.

Asi není překvapením, že současná věda nenabízí manuál, který bychom mohli použít napříč živočišnou říší. Je proto potřeba postupovat s nejvyšší opatrností, jak ze strany chovatelů, tak také ze strany široké veřejnosti. Nástup sociálních médií v tomto ohledu opatrnosti příliš nepřidává.

Nejprve si pojďme zmínit, jak vnímají mazlení a hlazení zvířata mezi sebou. Studie rozebírající tento jev se poněkud nepřekvapivě zaměřují nejčastěji na savce a z nich hlavně na primáty. U těchto evolučně nejbližších příbuzných člověka je drbání a hlazení velmi častým projevem chování.

Primáti mohou drbat nejprve sami sebe, což může souviset s osobní hygienou, nebo nějakého jiného jedince, což je jedním z nejpodstatnějších hybatelů sociálních vztahů v opičí tlupě.

Vzpomeňte si na okamžiky, kdy vy sami s někým dalším sdílíte své doteky. Téměř stejné sociální situace se vyskytují i u primátů. Bylo několikrát prokázáno, že jedinci, kteří spolu často sdílejí doteky, si navzájem pomáhají a mají spolu hlubší vztah. A jistě vás nepřekvapí, že tyto vzájemné interakce primátům nejen zvyšují psychickou pohodu, ale také zlepšují zdravotní stav, opět podobně jako nám lidem [1–3].

Ale co třeba takoví papoušci nebo krkavcovití ptáci? Ti společenskému drbání skutečně nevěnují tolik času, jako je tomu u primátů, ale rozhodně to těmto ptačím zástupcům také velmi napomáhá udržovat sociální vazby mezi sebou.

Za zmínku stojí drobná ptačí zajímavost. Oblast hlavy je dovoleno hladit a drbat pouze těm nejdůležitějším, tedy sexuálním partnerům [4]. U sociálně žijícího jihoamerického střízlíka amazonského bylo dokonce zjištěno, že drbání a hlazení mezi rodiči a potomky je sice velmi časté, ale není nikdy symetrické. Rodiče drbají své potomky s mnohem větší frekvencí, což může vysvětlovat například následnou vyšší motivaci dětí pomáhat rodičům při obraně nebo stavění rodinných hnízd [5].

Jenže na řadu přichází člověk. Nám lidem psychickou pohodu samozřejmě hlazení a drbání zvířat výrazně zvyšuje [6, 7]. Jak je to ale u zvířat samotných?

U psů žijících v domácnosti bylo zjištěno, že hlazení velmi oceňují, zejména od lidí, které dobře znají, a samozřejmě čím častěji či déle jsou drbáni, tím lépe [8]. Jenže u psů hraje významnou roli jejich domestikace (selektivně byli vybíráni neagresivní, poslušní a přítulní jedinci).

Psi si evolučně zvykli na pobývání v blízkosti lidí. Dokonce pouhý vzájemný oční kontakt mezi psy a lidmi funguje jako jakýsi komunikační signál [9]. Naopak u zdivočelých psů se důvěra k lidem pomalu vytrácí a k drbání či jinému fyzickému kontaktu téměř nedochází [10].

Jak je tomu u zvířat držených v zajetí? Studie provedená v jedné z amerických zoologických zahrad zkoumala ovce a kozy ve výběhu. Ty, které měly ve svém výběhu k dispozici bezpečný úkryt, byly velmi ochotné se nechat hladit od návštěvníků zoologické zahrady. Tato ochota se rapidně snížila, pokud jim tyto úkryty byly odebrány nebo pokud se počty návštěvníků výrazně zvýšily [11].

Podobná studie, ale v tomto případě s prasaty, lamami a kozami, ukázala, že velmi závisí na konkrétním zvířecím druhu a jeho psychické pohodě. Prasata a lamy byly obecně na lidský kontakt citlivější a nechávaly se hladit méně často než kozy.

Výsledkem studie však rozhodně není, že by hlazení od cizích lidí zvířatům nějak významně prospívalo, spíše naopak [12].

Kontroverzní je téma péče o zvířata, která se blíží svému skonu. Studie zkoumající interakce lidí a zvířat v prostoru průmyslové porážky ukázala poměrně slabý efekt lidského doteku.

Zvířata byla méně ve stresu a ochotnější spolupracovat, ale autoři sami zdůrazňují, že mnohem důležitější je péče o zvířata během jejich celého života než v jejich posledních hodinách [13].

Studie, které by se zabývaly vlivem lidského doteku na exotické druhy zvířat, nejen z etických důvodů zcela chybí. Dostupné jsou jen analýzy chování těchto zvířat právě z různých internetových videí. Jeden příklad za všechny.

Outloň váhavý je na první pohled velmi roztomilý zástupce nočních poloopic. Už jen to, že tento noční exotický druh je nuceně vystaven světlu v absolutně nepřirozeném prostředí, je pro něj extrémně stresující. To samé platí pro situace, kdy toto zvíře nehybně stojí či dělá různé postoje při hlazení. Dále je také vystaven velkému stresu kvůli izolaci od ostatních jedinců stejného druhu. I přesto jsou videa s těmito zvířaty na internetu jedna z nejžádanějších [14].

Z výčtu výše je jasné, že pro zvíře je lidský dotek něco cizího a pouze dlouhodobá domestikace nebo vhodné aktuální podmínky konkrétního zvířecího druhu může způsobit to, že je zvíře vysloveně šťastné, když interaguje s člověkem.

Mělo by být pravidlem, že „divokých“ zvířat se nedotýkáme a nezasahujeme do jejich přirozeného života. Jejich „divokost“ (z pohledu člověka) je definována právě tím, že nejsou zvyklá na kontakt s člověkem. Ztratí-li svou přirozenou plachost, může to být ohrožující pro ně i pro lidi. Nemluvě o tom, že hladit neznámá a exotická zvířata přináší pro člověka mnoho zdravotních rizik [15].

Exotická zvířata ve videích na sociálních sítích jsou s největší pravděpodobností opravdu ve stresu, zejména proto, že nemáme žádné vědecké důkazy o tom, jak se daný zvířecí jedinec doopravdy cítí.

Hlavním negativním dopadem těchto nevhodných videí může být podpora nelegálního trhu s exotickými zvířaty a zhoršení jejich ochrany, protože neznalý divák může tyto zvířecí druhy vyžadovat jako své domácí mazlíčky [16].

Pro Zeptej se vědce odpovídal Ondra

Mgr. Ondřej Fišer, Katedra zoologie, Přírodovědecká fakulta JU

Odbornou recenzi poskytl Doc. Mgr. Michal Berec, Ph.D., Katedra zoologie, Přírodovědecká fakulta, Jihočeská univerzita

Odpověď editovali Pavel Kubálek, ÚAPPSČ, Luděk Vašta, Hedvika Šimková a Ing. Kristýna Kantnerová, Dr. sc. ETH Zürich, University of Colorado Boulder, Geological Sciences & Institute of Arctic and Alpine Research

[1] https://doi.org/10.1016/j.neubiorev.2008.07.001

[2] https://doi.org/10.1159/000156574

[3] https://doi.org/10.1016/j.anbehav.2012.12.012

[4] https://doi.org/10.1111/eth.12999

[5] https://doi.org/10.1007/s00265-012-1323-6

[6] https://doi.org/10.2752/089279306785593757

[7] https://doi.org/10.1080/1061580031000091582

[8] https://doi.org/10.1016/j.applanim.2012.10.003

[9] https://doi.org/10.1126/science.1261022

[10] https://doi.org/10.1242/jeb.166371

[11] https://doi.org/10.1207/s15327604jaws0502_03

[12] https://doi.org/10.1016/j.applanim.2013.11.012

[13] https://doi.org/10.1016/j.applanim.2012.12.007

[14] https://doi.org/10.1159/000444231

[15] https://doi.org/10.1089/fpd.2016.2185

[16] https://doi.org/10.1371/journal.pone.0235451

Projekt Zeptej se vědce propojuje vědeckou a nevědeckou veřejnost. Máte-li na vědce nějaký dotaz, zeptejte se nás na webu nebo sociálních sítích Facebook, Twitter, Instagram či Bluesky. Líbí se vám naše příspěvky? Budeme rádi, když podpoříte naši činnost: darujme.cz/projekt/1209422